Hilly, tak ono to tak nějak je. Prostě cítím se frustrovaně - hledám nějaký mechanismus uklidňování. A dudlík se u malých dětí tak nějak sám nabízí... a je pro spoustu rodičů tak pohodlný. Já si u prvního syna taky říkala, že přece nemůže být pořád v náručí či přisátý, a ve 4 měsících mu ten dudlík dala. Vzal ho hned, jak jsem psala, byl vždy labilnější, a dudal a dudal nepřetržitě do 2,5 let (na mluvení to vliv nemělo, mluvil krásně a vyspěleji než vrstevníci, prostě ho vždy vyndal z pusy, sdělil v celých větách od 1,5 roku co chtěl, a zase se zacpal

U dalších už jsem si říkala jinak - a proč by nemohli být pořád v náručí nebo u prsu? Jako nebyli stále, jsou i odolnější, na rozdíl od bráchy ani nic neokusují. Ten s kousáním nehtů přestal až v 6 letech (nebránila jsem mu, mě bránili, prudili, nadávali, nehty mazali - a koušu si dodnes - prostě ten vnitřní přetlak stále takto ventiluju).

Takže si myslím, že děti které potřebují dudlíka, otřebují hlavně pořád mazlit a klidně pořád kojit. Oni se nasytí, nejen mléka, ale i toho sání samotného, nasytí se citově - jo a palac mi přijde lepší, než dudlík. Je to část těla. Ne náhražka.