Diskuze : Zdraví : Ostatní nemoci a potíže

Takové případy známe všichni, a vůbec nemusí jít o zdraví. Stačí "blbá" autonehoda nebo cokoli jiného...

S přístupem - co kdyby se mi něco stalo - by neměl děti nikdo.

Můj otec umřel v 29 letech, mě se dítě narodilo v 32... Kdyby on čekal tak dlouho, nebyla bych na světě. Ale to neznamená, že i když to mám "v přímém přenosu", že si dítě pořídím dřív, než je na to U MĚ ten správný čas... To bych měla dítě s chlapem, který by mě vzápětí opustil pro jinou ženskou (protože ten můj tehdejší je už ve 3. manželství a má celkem 4 děti s 2 ženami - se mnou tedy naštěstí žádné)...

Stejně tak jsem si pořídila dítě se svým (v té době už 40ti letým) mužem a fakt jsem se neděsila, že "už je starý", že "co když umře" a já "zůstanu na dítě sama", ačkoli jsem to jako dítě zažila v přímém přenosu (matka-vdova v 28 letech, 3 malý děti na krku)...

Samozřejmě, že čím je člověk starší, tím je riziko zdravotních komplikací vyšší, ale záruku nemá nikdy nikdo. Umírají mladí, stejně jako staří se dožívají 90 let... Tj. i otec v 50 letech se může klidně dožít vlastních vnoučat... Stejně jako mladý 25 kluk se nemusí dožít ani školy vlastních dětí...

Mnohem víc, než věk, má rozhodovat duševní vyspělost rodičů, jejich odpovědnost, třeba i schopnost rodinu zajistit... Proti nemoci, úmrtí, se dá i pojistit... (tím vyřešit finanční stránku věci). Tu emoční stránku - tj. ztrátu rodiče - samozřejmě nikdy neodbouráš, ale to je holt "přirozené riziko života".

Rodič ti ze života může vyšumět i "nejensmrtí", ale i třeba v důsledku rozvodu a duševní nevyspělosti, duševní nemoci, alkoholismu či jiných závislostí, nebo prostě jen nezájmu...

Radši později, dospěleji, s pečlivě vybraným (byť starším) chlapem, než za každou cenu dřív, z mladické naivity nebo s pitomcem (je to sice debil, ale bude mi už za chvíli 30, tak šup sem těhotenství).

A to píšu jako někdo, kdo to vidí nejen v osobním životě (známí, rodina, kamarádi...), ale i v pracovním...

yuki, chápu jak to myslíš, ale tohle zní skoro až jako rouhání... děti se nepořizují jako nové auto, je v tom vždycky kus neznámé a vždycky potřebuješ určitou konstelaci, abys je mohla mít... takhle jak to píšeš, to vypadá, že brácha si ty děti pořídil špatně, špatně si vypočítal kdy si je má pořídit... předpokládám, že to tak prostě vyšlo v závislosti na dalších okolnostech, nebyla to přímá volba
a upřímně bys mohla taky říct, že mít děti ve 20 může být větší průšvih, protože nezralost vztahu je pravděpodobnější než ve 40 a pravděpodobnost rozpadu rodiny je tím vyšší (třeba)

Yuki,
přesně... pro někoho, kdo je zdravej, je těžký si představit, že třeba taky najednou nebude... já jsem vždycky byla poměrně "silná", samostatná, outdoorová, myslím, že jsem žila dost zdravě, dbala na jídlo, pohyb atd... ale prostě dědičnost je sfiňa a Vrchlického k padesátinám oslovovali "ctihodný kmete" - a to neznamená, že se před 150ti lety lidi nedožívali klidně osmdesáti - ale jen někteří... na výminek chodili staří když se syn oženil... a byli "staří", cca v těch padesáti... prostě je to fakt...

Jinak ve dvaceti nebo třiceti jsem nad tím neuvažovala - ale když jsme se v mých padesáti stěhovali, tak už jsme vybírali dům aby byl více méně bezbariérový - přízemní, bez schodů a komplikací atd. No a po necelých čtyřech letech jsem ráda, že nemusím zdolávat schody...

Moje mamka byla babicka ve 48, ode me. Ja, jestli nekdy. budu, tak nejdriv ta 10 let, to bude mladsimu 30.

Babičkování je úžasný, vřele dopručuju