Re: My občané protektorátu

Dost příběhů, co mi babička vyprávěla vedle pohádek, se týkalo jejich útěku z Berlína. Moje babička s dědou byli čs. státní příslušníci, ale žili v Berlíně od narození, jejich rodiče tam odešli za prací za císařství. Bydleli v "českém" Neukölnu - tam byli Češi už od Bílé hory. Babičkha do khonce životha měla trochu přídech na t -th a někdy na kh a nemuměla moc českou gramatiku.

Někdy po nástupu Hitlera se vzali a děda tehdy kvůli ceně svatby naštvaně vystoupil z katolické církve. Taky neudělal mistrovské zkoušky na krejčího, protože všechno udělal, ale nevěděl narozeniny Hitlera.

Přemlouvali je, hlavně babičku jak v Berlíně, tak potom v Praze, aby se přidala k Němcům. Byla výrazně árijský typ, blonďatá, sportovní. Doma byly fotky jak babička vítá čs. olympijské družstvo v sokolském kroji na olympiádě 1936 v Berlíně. (Bohužel, nevlastní mámin manžel střelil vše, co nebylo přibité.)

Děda měl vzdáleně židovské předky, jeho maminka se naštěstí krátce před WW2 znovu provdala a jako míšenka s nežidovským manželem - pradědou unikla Terezínu. Nevím, možná praděda už před válkou něco zfalšoval, aby v Čechám byla zapsána na matrice jako katolička.

Nevlastní praděda byl podnikatel, měl krejčovský salón v Praze a zastoupení i v Berlíně a jinde. Vnímal politické změny v Německu. Babička (jeho nevl. snacha) občas pro něj na sobě pašovala nějaké zboží mezi Prahou a Berlínem, aby se nemuselo platit clo. Třeba v létě vezla kolem krku lišku, a tvářila se že má záškrt. Praděda dobře vnímal, co se děje. A předpověděl správně i Mnichov a okupaci.

Dědova maminka a tatínek se v Berlíně totiž brzy po WW1 rozvedli, vlastní praděda byl závislý na karbanu. Babičce zůstaly na krku 2 synové a velký byt, který pronajímala Rusům, někteří byli zřetelně špióni. A když byli kluci velcí, vzala si nevlastního pradědu v Praze s nímž už déle žila.

V Berlíně děda z babičkou měli textilní galanterii a konfekci. Ale moc jim to prý nešlo. Takže když začalo v rámci nepřátelství v roce 1938 přituhovat, tak vše nechali na starost babičiným rodičům a ujeli do Prahy. A babička vždycky říkala, že ujeli před Hitlerem a ten přijel za rok za nimi. Prababička a praděda v Berlíně ve své firmě zůstali do rozbití Berlína Rusy. Byli ale pod zvláštním dohledem. Tnhle praděda byl chvíli kolem Mnichova uvězněn, protože byl předsedou nějakých č. národních spolků a oba byli činovníci Sokola Berlín. (Tam sportoval nějaký čas i nevlastní praděda a byl slušný atlet.)

V Praze dědu jako dobrého krejčího zaměstnal praděda a babičku jako účetní. V polovině války však přišli na spolupráci pradědy se sokolským odbojem a dostal 10? let v koncentráku. Babička potom zašla na Gestapo a plynulou berlínštinou se ptala kam ho poslali. Položila na stůl úplatek, a gestapák odešel a nechal otevřený spis na stole. Takže mu rychle začali posílat pomoc. Praděda skončil ve Flossenbürku, kousek od hranic, naštěstí v krejčovské dílně. A tam korupce pokračovala. Dozorci kradli ze zabaveného oblečení a potřebovali ho upravovat za chleba, česnek, droždí, dříví do kamen atd. Děda tak koncentrák přežil, ale měl 40 kg, když se vrátil po pochodu smrti. Když na ně nalétavali US letadla, tak se stráže rozprchli a Češi se o něj už postali. Byl ovšem naprosto znechucen jednáním Čechů se zadrženými Němci v pražských ulicích těsně po květnové revoluci.

Dědu jako krejčího říšský správce ve firmě nechal, ale babičku, která viděla do ekonomiky firmy, jako snachu zrádce říše vyhodil. Děda s babičkou se tehdy pokusili o první dítě, ale to zemřelo při porodu. Babička se tak stala bezdětnou manželkou doma a na tu se vztahovala pracovní povinnost. Hrozilo ji nasazení do Říše na práci. Babičce ale známý od policie doporučil, že hledají spojovatelku a písařku do pražského velitelství protivzdušné ochranné polizice (Luftschutzpolizei). Babička psala na stroji a telefonovala v obou jazycích, takž ji přijali a ani ne za rok byla vedoucí telefonistkou. Je legrace, že zde ji někdo doporučil a zatajili, že praděda je v koncentráku. Sídlili v krytu v Bartolomějské ulici pod policejní budovou.

No a 5. května 1945 tam přišel chlap v čs. generálské uniformě a oznámil jim, že v krytu zřizuje velitelství Bartoš (gen. Kultvašr) obrany čs. sil v Praze a že veškeré č. osazenstvo přechází do jeho působnosti. Babička prakticky celé povstání nevytáhla nohy z krytu. Nafasovala parabelu a náboje a asi 2. nebo 3. den jim tam přivedli zajatého mladého fešného kpt. Toussainta, syna velitele Wehrmachtu v Praze, který se v některém lazaretu léčil v Praze. A musely o něj pečovat a hlídat ho. Byl pak předán otci po podepsání Protokolu o kapitulaci německých sil v Praze a jejich odchodu do amerického zajetí.

V nějaké archivní knížce o tomto velitelství jsem našel jednak její jméno a pak také lístky s jejím typickým písmem - kombinace švabachu a latinky. Babička se tak stala příslušníkem čs. armády na pár týdnů. Dostala dva metály a čestného svobodníka. A po roce 1950 se pak s tím vůbec nemohla chlubit, protože Kutlavašr skončil na doživotí ve vězení, kde ho schválně zavřeli s Toussaintem, jeho odpůrcem, válečným zločincem.

Babička trnula o dědu, když byla bombardována Praha v únoru 1945, protože viděla, jak linka bomb šla přes Vinohrady, kde bydleli a zastavila se nedaleko od nás. Děda zase trnul o babičku za povstání.