Re: Miminko po čtyřicítce

Já to mám podobně.

Já jsem druhé dítě moc chtěla, ale ve 40 jsem to v sobě "zavřela".

Fakt je, že kdyby se (omylem) podařilo, tak bych asi určitě radost měla.

(před 2 rokama jsem to tu psala), když otěhotněla moje kamarádka jen o rok mladší, tak mě to semlelo, jakto, že ona může a já nesmím , čili i v těch 43 letech mě to pocitově ještě drželo, že chci. Mít partnera, který by taky chtěl, tak jsme to určitě aspoň zkusili.

Teď mi to ale přijde jako hrozná myšlenka (bude mi letos 45), přece jen už všichni řešíme spíš střední školy a tak, a řešit "kočáry" by mě fakt nebavilo. Navíc mě těší ta samostatnost dítěte a zase se "uvázat" u mrněte...

Ale jo, kdyby se stalo, určitě bych to dítě rozmazlovala a vážila si toho, že přišlo. Ale chodit tomu naproti, ve 40 a víc, už fakt nebudu.

Mít 3 zdravé děti, to bych to brala i trochu jako rouhání (jak v Sedmero krkavců - Říkala jsem jí, že 7 zdravých chlapců je požehnání, ale ona vždycky toužila po holčičce)... Dítě se nemusí narodit zdravé, já se můžu zdravotně sesypat, chlap mě může opustit - místo spokojeného života se 3 dětmi ten život může být podstatně náročnější.

Ale rozum u plození dětí funguje málokdy - takže když po tom oba tak strašně touží, tak to stejně zkusí a buď se podaří nebo ne. Jejich život, jejich boty, my v nich chodit nebudeme (a gynekoložka taky ne). Když bude chtít, najde x příběhů, kdy to klaplo a bylo všechno strašně super, když dítě chtít nebude, najde x příběhů, kdy z toho byl průser... ani jedno ani druhé nic neřekne o tom, jak na tom bude ona.