Ropucho, jasně, že prožíváme. Třeba dovolenou si vždycky náramně užijeme. Dneska jsem se tetelila blahem celé dopoledne, kdy jsem courala asi 3 hodiny po Vyšehradě, kde nebyl téměř nikdo, bylo tam nádherně, mimo jiné taky spousta kaštanů, kterých jsem donesla domů asi dvě kila
. Nebo si vždycky ohromně užiju nějaký výlet, nebo když si třeba zajedu sama do Panenského Týnce a tam vstřebávám energii...nebo teď se o víkendu těším na setkání lokomotiv zvaných Bardotka, kam jedu se synem, jsou to moje fakt oblíbené stroje, jsou krásné a mají krásný zvuk...je fakt, že spíš si fakt užívám takové malé drobnosti, třeba když nám přijde na zahradu "náš" venkovní kocourek, který je plachý, ale zvyknul si k nám chodit na jídlo, má u nás mističky...pohladit se nenechá, ale mám radost i když přijde na pár desítek centimetrů...a včera na mě poprvé zamňoukal...je krásný, černý, svítivě žluté oči...
To, že mě něco nebere, neznamená, že si to neužijeme, třeba oslavy prostě probíhají v duchu klidného setkání úzké rodiny, uděláme si dobré jídlo (často třeba kachnu s červeným zelím), upečeme dort, popovídáme si, předáme dárky. Nemáme rádi nějaké velké halasné oslavy, kde se víc pije, je tam hodně lidí apod.
Stejně tak mě dokážou některé věci i naštvat, ale těch je podstatně míň, často si totiž řeknu, že mi ta věc nestojí za to, abych se kvůli ní rozčilovala, nebo stresovala. Buď to jde nějak vyřešit, tak se o to pokusím a nebo nejde a když vím, že s tím nic moc neudělám, tak se tím zbytečně nestresuju, ono to vždycky nějak dopadne.
Takže jo, i my prožíváme různé emoce