Re: Podporovali Vas v detstvi rodice, nebo srazeli?

Tak pokud by šlo o podporu finanční - placení kroužků a vůbec vzdělávání - tak tam by se dalo říct, že jsem podporovaná byla dost. I když teda ze začátku to matka nechtěla, ale angažovala se v tom pak i škola, nejdřív moje prvostupňová učitelka, pak i vedoucí družiny... a taky moje teta, takže nakonec jsem chodila na kroužky i soukromé hodiny, přešla na výběrovou ZŠ a tak. Nevím přesně, co bylo na pozadí, tehdy jsem tomu moc nerozuměla a dneska bych to mohla z dětských vzpomínek dezinterpretovat.

Pokud by šlo o podporu lidskou - no, tak od táty jsme ji vždykcy měla a mám. Ne, že by mě nějak kdovíjak chválil, ale prostě - vnímal mě, jako člověka, vnímal, co dělám. A zajímal se o to. Když jsem mu třeba, já nevím, dala k přečtení jednu ze svých raných básniček, tak mi ji rozebral a ukázal, kde je to dobré, kde je to moc klišé... a ačkoli jako celek mi ji nepochválil, vnímala jsem, že básničku - a tím i mě - bere vážně, a tak mě bavilo a baví psát si je pořád.

Matka... no, myslím, že "nepodporování a srážení" je v tomhle příliš slabý výraz :) Projevy její nenávisti ke mně měly - a dodnes mají - poněkud větší grády. Ale pokud bych se omezila jen na ten výsek, který se týká, no, řekněme, podpory či nepodpory ve snažení se rozvíjet v různých oborech, péči o sebe, vzdělávání se... tak by šlo o srážení co nejhlouběji trvale, no. Ošklivá, nepovedená, zkazila matce život, nic nedokáže, nešikovný dřevo, čumí jak svatá Dala... a tak. Když jsem se po přestěhování v nové ZŠ stala objektem dost tvrdé šikany, tak to matku velmi potěšilo. Prý kdybych nebyla taková nepovedená, ale byla šikovná jako G. (kápo tamní šikany), tak by mě nikdo nemlátil, takhle mě to třeba aspoň poučí... No, a je to tak dodnes :) Naštěstí jako dospělá už nejsem závislá a bez možnosti se tomu nějak účinněji bránit, jako jsem byla v dětství, takže je to řešitelné.

Je fakt, že tohle zacházení asi (resp. spíš docela jistě :) ) má jako vedlejší efekt to, že jsem v pracovním životě poměrně úspěšná, přece jen, trvalá snaha dokázat, že nejsem tak totálně nepovedená, aby mě matka třeba někdy začala mít trošičku ráda, mě hodně hnala ve výkonech nahoru. A i dneska v sobě kousky téhle snahy mám. Naštěstí to prostě s věkem a podporou okolí mizí, pomalu, ve vlnách, ale mizí. Na velkou část okolí mám v životě štěstí :)