Re: Vaše představy o rodičovství, když jste byly bezdětné

Jinak tedy moje vzpomínky se spíš blíží tomu, co psala Stará husa.
Nikdo se mi nevěnoval "jako dítěti" v tom smyslu, že by mi vymýšleli speciální dětský program, hráli si se mnou nebo mě třeba brali na nějaká dětská představení.
"Věnování" se spočívalo v tom, že jsem byla s babičkou do pěti let doma a asistovala při různých pracech typu věšení prádla, chození "na mandl", na nákup, na poštu, na tajňačku do kostelíčka. Na hraní byly určený jiný děti, takže se mnou šla babička ven na písek, kde krafala se sousedkami, nebo k nějaký sousedce domů - měla v baráku kamarádku, která byla taky v domácnosti a měla stejně starou vnučku, takže babičky někde v kuchyni kecaly a my si měly hrát spolu. Nebo mě poslala k sousedům samotnou, pamatuju si třeba dodnes, že na patře bydlela nějaká Andrejka Stankovenová, ke který jsem chodila, když mi byly tak tři nebo čtyři roky.
Dokud žil děda, tak se o víkendech jezdilo různě po hradech a zámcích a jiných pamětihodnostech. Když děda umřel, tak jsem většinou jezdila "k někomu" - třeba ke kamarádce na chatu, a tam se nám také nikdo nevěnoval, pokud teda zrovna nechtěla její maminka pomoct vyplít jahody nebo něco na ten způsob.
Zkrátka nikdo nevymýšlel a nerealizoval extra program pro děti, děti se přizpůsobovaly tomu, co dělali dospělí. Jo, někdy jsme doma hráli pexeso, člověče nezlob se nebo karty, případně deskový hry, ale nebyl to žádný pravidelný program, byly to nárazové aktivity, když měli dospělí čas a náladu. Pravda je, že babička milovala žolíky a ty jsem s ní tedy hrála furt, ale zase - byl to její program, jí to bavilo, mě ne. Já po pár letech věčnýho hraní měla žolíků plný zuby, takže mě babička nutila do hry vydíráním typu "upekla jsem štrůdl, ale dám ti ho, až si se mnou zahraješ žolíky".