Kolik času byste dokázali najít pro osamělého rodiče, s nímž nebyl dříve dobrý vztah?

Navážu na minulé diskuze, třeba vás to neotráví .
Představte si, že máte rozvedeného rodiče, se kterým jste roky měli nicmoc vztah, v podstatě vám bylo od jeho nové rodiny naznačováno, že jste nežádoucí. I v dětství žádná hitparáda, rodič furt v práci, bez většího zájmu o rodinu, ale jinak vše korektní. No a tento rodič se ocitne po výrazném zhoršení zdraví (nyní nesoběstačný a velmi špatně pohyblivý) v pečovatelském ústavu. Má tam vše, co fyzicky potřebuje, i soukromí, ale je tam sám. Z nové rodiny nulový zájem, v podstatě jsem jediným hybatelem věcí já.
Kolik času byste si byli ochotni a schopni najít, abyste jej věnovali onomu rodiči, když sami máte ještě děti vyžadující plnou péči a dohled (u nás oba AS), pracujete, máte další dva (pra)rodiče atd.? Dojezdové vzdálenosti jsou mezi všemi zúčastněnými půl hodiny až hodinu. Domů si nikoho do péče brát nemohu, neumožňují to rodinné vazby ani celková situace, zejména zdravotní stav je na trvalý dohled. Mám jednoho pracovně vytíženého svobodného sourozence.
Já se snažím, abychom tam já či sourozenec strávili aspoň jeden večer v týdnu, což zabere s cestou 3-4 hodiny. Do toho si rodiče beru na půlden na Vánoce, narozeniny, svátky jeho i členů rodiny, plus ho bráváme někam ven, třeba do restaurace, malý výlet atd. Což je cca jednou měsíčně. Pořídila jsem a platím "pevnou linku", kterou má u ruky a na niž můžou volat známí, kterým jsem rozdala kontakt. Ti známí, kteří jsou mobilní, chodí občas i na návštěvy. Úplně sám tedy není, snažím se různě mobilizovat lidi, aby se mu ozvali nebo zašli, ale furt mám jakýsi pocit provinění, že bych měla dělat víc. Je to přeci jen rodič, i když jsme spolu roky špatně vycházeli a dlouho jsem nebyla dost dobrá, aby se s naší rodinou nějak chtěli vídat. I z naší svatby odjeli jako první pod vcelku malichernou záminkou
Jenže ten pocit, že jsem zůstala jediná, komu vůbec záleží na jeho stavu, mě drtí.
Jediné, co se mi myslím podařilo, je to, že moje děti mají dědečka rády, nikdy jsem nedovolila, aby se na ně nějak přeneslo to napětí. Vždycky jsem se snažila, aby měli aspoň nějaký kontakt, i když to znamenalo, že jsme za ním chodili do práce, protože domů to šlo jen max. 1-2x do roka. Iniciativa od něj nikdy nebyla, ani třeba přání k narozeninám, tak jsem různě dělala, že jsem mu volala já a mezi řečí ho třeba poprosila, ať popřeje, že má syn narozeniny a dělala jsem, že dědeček zavolal sám...
Asi to zbytečně okecávám, ale snažila jsem se nadhodit atmosféru. Zkuste mi říct, kolik svého času (zaměstnané matky malých dětí) byste dokázaly a chtěly urvat v takové situaci?