Re: A co Vaše manželská etuda?

Kdybych posunula skutečná data tak, aby pasovala na svatbu 2011:
2011 - svatba sotva týden po mužově promoci (studoval později, ne hned po střední), rozestavěný barák svépomocí a šetření každé koruny. 2 měsíce po svatbě jsem v jiném stavu, víceméně plánovaně (byli jsme pitomí, měli jsme aspoň rok počkat :-D ), těhotenství zdatně ignoruju, pracuju
2012 - pracuju až do porodu, kdy se to poněkud pos.., rodí se dítě s adnátní sepsí, bojujeme o zdraví a asi i o život, byť to nikdo nepřizná. Zdraví za 10 dní ok, ale diagnostikovaná hypotonie (dost divným způsobem a nejspíš mylně), další měsíce zběsile Vojtíme. Dítě je od porodnice dráždivé, řve jak když startuje Boeing a řve furt. V noci spí max. 4 hodiny, přes den 2x 20 minut. Jsou z nás zombie, spíme na směny, muž se snaží dokončovat barák, já balím celý byt 3+1, který musíme s 4 mešíčním vyklidit, prodali jsme ho na jaře, aby bylo na dostavění domu. Nemáme kam jít, barák není hotový.
Stěhujem se k tchýni do špinavého pavlačáku bez topení - uprostřed 100m2 bytu stojí jedny kamna Petry, které musím s lezoucím miminem za zadkem denně rozdělat a udržovat, je podzim a zima, při celodenním topení se dá teplota našeho pokoje a kuchyně udržet na 20°C. Děcko stále nespí a vřeští, jsem paranoidní zombie a nenávidím všechny, kdo dělají jakýkoliv hluk a všechny, kdo mají klidné dítě.
2013 - v létě muž dokončuje barák aspoň do obyvatelného stavu, stěhujem se. Děcko je neřízená střela, stále nespí víc jak 2h v kuse, jsme bez peněz, máme krize, ale bojujem. Už od porodu se snažím pracovat aspoň částečně.
2015 - troufáme si jít do druhého dítěte, modlíme se, aby nebylo stejné jako první, které je stále naprosto nezvladatelné a zběsilé, už nám lidi přestali říkat, že máme počkat pár měsíců, že to přejde. Furt nespí, ale vzali ho do školky - sice se tam vůbec nezapojuje, ale úleva je to velká.
2016 - máme druhého syna, který je (jak časem zjistíme) skoro ve všem naprostým opakem svého bratra. Občas i spí. Starší furt nespí.
2018 - starší začal spát! Nastupuje do školy, vzápětí přichází diagnóza AS. Držíme při sobě, věříme si, že když jsme přežili doteď, tak přežijem i dál. Jsme dva magoři, cholerici a naši domácnost by asi nepochopilo 95% populace, ale nám to nějak funguje, byť děláme tisíc věcí proti zažitým zvyklostem. Je nám to jedno
(další roky by byly podobné, až k tomu, že i mladší má Aspergera, ale vzhledem k naprosto odlišnému osobnostnímu nastavení má úplně jiné projevy). Přichází rozličné krize, v blízké rodině i v práci, ale my dva se upínáme jeden na druhého a nepřestáváme veřit, že to všechno spolu nějak dáme. Snad by to i v těch dalších epizodách pokračovalo podobně