Re: Litujete, že jste se v dětství ne/věnovali nějakému kroužku?

Jsem z malého města, rodiče mě "dali|" v pěti letech na cvičení do Sokola a v 7 na kolektivní sport, když se otevírala přípravka kterou vedl manžel od mamčiny kolegyně, měli stejně starou dceru. Důvodem bylo, že jsem mamku rozčilovala, jak jsem pořád poskakovala po bytě, dělala stojky na posteli, a tak abych se "vyblbla". Talent nikdo neřešil, žádné ambice nikdo neměl - a nakonec jsme byly v našem ročníku nejlepší v republice až do juniorek, kde už jsme různým tréninkovým střediskům konkurovaly s potížemi. Díky těm úspěchům už mě k tomu nikdo nutit nemusel, ale ty první asi 4 roky, než "to přišlo", mě u toho naši mírným tlakem přidržovali v tom smyslu, že mi nedovolili nejít na trénink, když se mi nechtělo, příp. skončit z nějakých banálních důvodů, které samozřejmě za chvíli ustaly. Kromě toho jsem stíhala spoustu "drobných" kroužků, které se různě objevovaly a zase zanikaly (přírodovědecký, chovatelský, dějepisný), příp. kam mě někdo přemluvil kvůli soutěžím (zdravotnický) … To bylo zcela v mé režii, stálo to tehdy pár korun, takže to naši neřešili. Se svými dětmi to dělám podobně, ustálil se "hlavní zájem" (je to kupodivu ten "můj" sport, ale je to spíš shoda okolností, na to jsem nijak netlačila) a k tomu je necháváme zkoušet různé "drobnosti" podle zájmu (keramika, gymnastika, orientační běh ...), když to časově nekoliduje. Mně sport dal hrozně moc, i když mě nikdy neživil, a ráda bych to dětem taky dopřála (ani by nemuselo jít o sport, ale zase pohyb je důležitý i pro hudebníky nebo výtvarné umělce). Úplně "na krev" bych je nenutila, ale jsem ráda, že se celkem chytili oba dva a berou to už jako samozřejmou součást života. Snad s tím alespoň nějak rozumně "přežijí pubertu"