Re: Samostatnost dětí

Ono nejde jen o případ, kdy dítko osiří. Může se stát, že rodiče z nějakého důvodu nemohou a je třeba, aby se o dítě postaral někdo jiný. Já třeba občas hlídám dítko ze sousedství. Do necelých 3 let bylo dítko vpodstatě bez výchovy, maminka mi říkala, že "my doma děti nebijeme". Což o to, to je chvályhodné, ale tady to nabralo rozměr, že dítě vlastně šéfovalo celé rodině a všechno se podřizovalo dítěti. Dítko mělo ještě ve 3 letech pleny, protože maminka se na internetu dočetla, že "až do toho dítě vyroste, tak plenky samo zahodí". Sice jsem maminku ve 2,5 letech dítka upozornila, že by měla dítko naučit na nočník, protože do školky dítě s plenkama nevezmou, ale jaxi marně. Poplach nastal až měsíc před nástupem do školky, to započal výcvik chození na nočník. 3-leté dítě je už ale docela psychicky vyspělé, tak že to dítě zvládlo. Horší to bylo s chováním. První školka dítě po měsíci odmítla s tím, že má ADHD a je potřeba vyšetření u psychologa a školka že musí přijmout asistenta. Když to posléze řekla i druhá školka a i prarodiče odmítali dítě hlídat s tím, že je neposlouchá a že ho nezvládají, tak se maminka konečně zamyslela. Dítko totiž nemělo ADHD, jen bylo těžce nevychované. Takže jsme s dítkem začali pracovat. Občas holt muselo dítko dostat nějaký ten plácanec, když nereagovalo na zvýšený hlas. A hele: za rok je z problémového dítka, které údajně potřebuje asistenta, normální školkové dítě, které má ve školce řadu kamarádů a učitelky ho mají rády. Asistenta už jaxi netřeba. V rámci možností dítě poslechne, jasně, je to malé dítě a ne robot. Dneska už ho klidně hlídají i prarodiče, mají se vzájemně rádi a těší se na sebe. Přitom to všechno vlastně spravilo jen pár plácanců...