Re: Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán - zvláště v rodině!

"Vážně se zlobí oni?
To těžko posoudíme, když neznáme verzi i druhé strany. A nebo se spíš zlobí Konzerva a údajné pomluvy a nicneříkající stížnosti mají zakrýt její naštvanost z toho, že nepřistoupili na její představy?
Zkuste si to představit i z té druhé stránky. Představte si, že za vámi přijde potenciální snacha(zeť) s tím, ať jim prodáte barák za 80% tržní ceny a platíte vlastním dětem nájem. Vážně byste zajásali nadšením nad bezvadným nápadem?"

Manko,

moje ideální představa řešení jejich problému je taková, že si to vyřeší sami, zcela bez naší jakékoliv asistence. Ale to zatím nejsou schopni. Oni nám "brečeli na rameni", hlavně tedy svému synovi, co s nimi bude, že se jim tam cpe X, Y chce vyplatit, oni se vydají ze všech svých peněz, nic jim nezbude a co když onemocní ....atd.

Doma jsme o tom s manželem diskuzovali, jaká by byla možná řešení a napadlo nás tohle. Tedy nebyli bychom z toho nadšení, vlastnit dům a v něm mít jako jednoho z nájemníků rodiče, to taky není zrovna ideální, ale bylo to riziko, na které jsme byli ochotni přistoupit.

Ovšem za těch podmínek, co píšu. Jinak to není pro nás ufinancovatelné, aniž bychom si snížili svůj životní standard. K tomu bychom byli ochotni, kdyby se rodiče ocitli fakt v nějaké krajní nouzi. A to podle nás nejsou. Pořád můžou prodat barák a jít do bytu, jak jsem psala.

Problém není v tom, že nepřistoupili na naše řešení, já jsem radši. Problém je v tom, že jsou uražení a cítí se ublížení, že my nechceme udělat to, co chtějí oni, tj. stát se spoluvlastníky toho domu.

A nejsou to údajné pomluvy. Není to nic, co bych se dozvěděla stylem jedna paní povídala. Jednali jsme s nimi o tom několikrát (tedy někdy jen manžel, někdy jsem u toho byla i já, ale snažila jsem se být co nejvíc zticha) a oni nám opakovaně řekli do očí, že jsme se na peníze, že jim nechceme dopřát klidné stáří, a chceme je šoupnout do starobince.

Mrzí mně to hlavně kvůli manželovi a dětem. Já jsem s nimi vycházela bez problémů, ale když se s nimi vídat nebudu, tak mi chybět nebudou. Koneckonců děti se s nimi taky můžou stýkat sami, už jsou velké. Ale je mi líto manžela, protože je to jejich syn a tohle si od nich nezasloužil.