Re: Nedokážu, co se po mě chce

Rišulko, prostě to na tebe padlo, depka, beznaděj...jejda jak já to znám. Pokyvovala jsem hlavou u tvého příspěvku. Všude máme samý mapy, plete si obývák s ložnicí, neví kde je sporák (kamna), nerozezná mrazák a lednici, je schopnej si obléct tričko obráceně a naruby, vzít si dvoje trenky, na druhou stranu v PC naprogramuje leccos, používá linux, natáčí videa, všechno sestříhá, sestaví robotické stavebnice, z hlavy spočítá 265x147, vyhrává šachový turnaje a pak mi řekne, že chce DVA vajíčka Bude mu jedenáct a je pro mě neuvěřitelnej. Já ho prostě obdivuju pro tu jinakost, pro to jak je empatickej a slusnej a galantní, jak mě i tátu (máme společnou péči) a sestru čistě miluje...
No co, tak sedí hodiny u map a kompu, neumí jezdit na kole, je zmatenej, ALE je táááák moc šťastnej, pohodovej, má sposutu kamarádů, učitelé ho mají fakt rádi, pro tu "čistotu" a galatnost, holky mu pořád píšou ...
Sniž sama v sobě nároky, nikdy nebude jako ti ostatní...mě hrozně moc pomohlo, ne se s tím smířit, ale udělat si vnitřně z toho přednost. Naučil mě pokoře a trpělivosti. Jasný jsou dny, kdy zavrčím, že džíny přece nejsou tepláky, vzápětí ho ale obejmu a zasmějeme se tomu.
Holka, jsou daleko horší, nezvratný, fatální nemoci, zaplať Bůh za ty naše zmatence, co umí tak krásně milovat Jsou " normální" lidi, co se chovaj zákeřně a jako kreténi a i takové jsme schopny si pustit do života...
Drž se Rišulko, teď to vidíš černě a rozumím ti, ani nevíš jak, ale zaměř se na ty hezký chvíle, vyzvedávej si v sobě jeho přednosti, to dáte
A nemysli si, taky kolikrát bulím do polštáře únavou a bezmocí. Mám k tomu všemu dost náročnou práci, jak časově, tak psychicky...