Re: Hranice respektu k dítěti

Jéžiš, to je snad naprosto normální, ne?

Vyučila mě už první neteř, která dělala hysterický záchvat, když jsi jí otevřela kelímek od jogurtu. Ona to sice neuměla, ale musela to první zkusit a až pak požádat, aby se jí pomohlo. jak jsi to udělala automaticky, byl řev. Například.

Naučila jsem se už na ní, že aktivity dítěti nabízím a nevnucuju, jinak je řev. tj. chce-li dítě dávat pastu na zuby samo, tak ať si ji dává.

Jasně, že kolikrát nejdřív nevíš, že právě toto vyvolá řev... Já se prostě omluvím, příp. bych pastu z kartáčku zas vymyla, ať si ji nandá teda sám. MOžná to není 100% podle příručky, ale u nás to funguje.

Zásadně neotvírám, nevybaluju, nevyndávám, nenandávám, nenalívám... Za zeptání: nachystám ti kartáček nebo si ho půjdeš vzít sám? nedám nic a předejdu řevu.