Re: Jste rády, že jste ženy nebo byste byly raději bezpohlavní, případně muži?

V Albánii bude vůbec "veselo". Tohle je z článku z roku 2006:

Genderové pojetí, přisuzující ženě podřízenost mužské autoritě, je v Albánii zakotveno ve zvykovém právu, známém pod jménem Kanun.

Toto starodávné zvykové právo bylo poprvé sepsáno a kodifikováno až počátkem dvacátého století a konkrétně dává muži například právo veřejně bít a ponižovat svoji ženu, pokud se vůči němu dopustí neposlušnosti. „Pokud muž bije svou ženu, nedopouští se žádné viny…a její rodiče mu bití nesmí nijak vyčítat.“

Kanun dokonce povoluje za určitých okolností, například v případě cizoložství, ženu i beztrestně zabít. Uplatňování Kanunu bylo sice během komunistické éry zakázáno, ale od počátku devadesátých let dochází zvláště na severu Albánie k jakési renesanci zvykových tradic.

Mužské převaze mocně nahrává také v albánské společnosti široce uznávaný koncept rodinné cti (v albánštině nderi). Kvůli strachu z „hanby“(turpi), kterou by podle svých představ uvrhly na svoji rodinu, pokud by veřejně přiznaly násilí ze strany svého muže, se albánské ženy neodvažují mluvit o násilí, kterému jsou vystaveny, často ani s nejbližšími příbuznými.

Podle Albánské reprodukční zdravotní zprávy 52,5 procent žen, které byly vystaveny domácímu násilí, o tom nikdy nikomu neřeklo a z těch, které o tom s někým mluvily, to sdělilo 52 procent svojí matce, 37 procent členovi manželovi rodiny a pouhých deset procent uvedlo, že mluvily o násilí s policií.

Poněkud drsným ale názorným příkladem toho, jak silně může ovládat lidskou mysl albánského člověka koncept cti (a hanby) je výpověď jedné z obětí domácího násilí, kterou evidovala Amnesty International.

„Jednoho dne mě připoutal k podvozku auta a vláčel mě až do úplného vyčerpání. Pak ujel a já jsem se opravdu styděla, když mě viděl kněz v takovém stavu a nemohl uvěřit svým očím. Mohla jsem se propadnout hanbou, co si řeknou lidé, až mě takhle uvidí…Kněz šel také za mým manželem a ten mu řekl, „Já vím, jak zacházet se svojí ženou.“ Já jsem se tak styděla…“ (DK)
Jak nahlíží na rodinnou čest, konkrétně na vraždu „ze cti“ samotné albánské soudnictví může ilustrovat následující případ.

"29. září 2003 byl podle článku 82 (Vražda spáchaná ve stavu náhlého psychického šoku…)odsouzen Ruzdhi Qinami, za vraždu své šestnáctileté dcery ke dvěma letům vězení za vraždu a 16 měsícům za držení střelné zbraně. Dceru zabil poté, co jí údajně viděl v pět hodin ráno přijíždět s cizím autem a domníval se proto, že má poměr s cizím mužem, zatímco je její snoubenec v zahraničí. Trest byl soudem zmírněn na 16 měsíců s tím, že „chování dcery pachatele bylo takové, že způsobilo silný psychický šok a zablokovalo racionální uvažování a schopnost sebekontroly otce do takové míry, že dceru čtyřikrát střelil, což způsobilo její okamžitou smrt…“

Z 28 žen uvězněných v jediné ženské věznici v zemi je 23 odsouzeno za vraždu svého partnera, bývalého partnera, anebo jiného mužského člena rodiny. Většina z těchto žen uvedla, že kromě jiného fyzického a psychického násilí je manžel držel v absolutní izolaci a nedovoloval jim ani styk s nejbližšími příbuznými.

Většina z nich také tvrdila, že muže zabila v sebeobraně anebo při obraně svých dětí. Soud se ovšem v žádném z těchto případů nezabýval důsledně tím, zda byla žena, či jiní členové rodiny někdy v minulosti vystaveni násilí ze strany partnera a ženám tak nebyla přiznána žádná polehčující okolnost. Naopak byly v některých případech obviněny z plánované vraždy.

Nejen soudní, ale celý správní a bezpečnostní systém Albánie se dosud chová tak, jakoby domácí násilí vůbec neexistovalo, anebo ho považují (jak dokazují výroky některých veřejných činitelů) za rodinný problém, který by se neměl řešit na veřejnosti.

Řada nevládních organizací se snaží převládající přístup k domácímu násilí v Albánii změnit. Od roku 1996 se o to pokouší pomocí různých osvětových programů pro ženy, ale i tréninkovými programy pro policisty a jiné státní činitele. Postiženým ženám pomáhají skrze síť telefonních linek, konzultačních center či ubytovacích zařízení. Tato centra pomoci bohužel zdaleka nemohou využít ženy ze všech oblastí země.

Prvním opravdu vážným krokem na cestě k lepší budoucnosti albánských žen by bylo přijetí nového zákona, který by zajistil prevenci domácího násilí a ochranu jeho obětí. Návrh takového zákona v lednu tohoto roku spolu s podpisem dvaceti tisíc albánských občanů předložila parlamentu koalice neziskových organizací. Samotná legislativa ale stačit nebude.

„K tomu, aby bylo omezeno domácí násilí, musí paralelně docházet i ke změnám v ekonomické, sociální a kulturní sféře, a v neposlední řadě v sebedůvěře a sebepojetí samotných žen,“ říká pracovnice Shkodra centra.