Pafčo, neber to, co píšu, jako radu nebo nějaký návod, ale jako čistě jen můj názor, informaci - zkušenost. Jeden z mnoha...
Problémy si myslím mohou opravdu být spojené s předčasným porodem...a myslím, že to každého napadne jako první volba...(stýskat, smutno...je to asi něco, s čím už přišla do styku) + spojení s rodinnou anamnézou.
Miminko tvoří se svojí matkou určitou spojenou soustavu, mají jakoby určitou společnou energii, společné "informace", společné pocity...působí na sebe i naprosto nevědomě, interakce je tam velmi těsná, jako kdyby se jednalo o "jednu bytost".
Říká se, že máma + miminko mají společný energetický systém.
Vše, co prožívá matka, prožívá i miminko a obráceně.
Dá se to lehce vidět v řeči maminek - "počůrali jsme se, koupili jsme si nový ponožky, to jsme se hezky vyspinkali"...po narození velmi těsné, časem se to vytrácí, kritický - nějaký samostatnější - filtr dítě dostává až kolem těch 6ti let a také se začíná osamostatňovat.
Do té doby je ideální, pokud si matka přijde v klidu a v bezpečí, vyrovnaná, radostná a klidná za všech okolností (a dítě to tak vnímá, že je všechno naprosto OK a ono je 100% "kryté" a v bezpečí), což je samozřejmě utopie
.
Dítě "odezírá" ten klid a bezpečí, ale i maminčin strach, úzkost a různá jiná hnutí mysli...bojí se třeba toho, čeho se bojí matka...a to v něm prostě zůstává - nevědomě. Čím menší je a čím neuvědomělejší je, tím hlubší a ukrytější to je.
Děje a dělo se to určitě každému z nás - abych nebyla obviněna z vyvolávání pocitů nějaké viny za něco...prostě holt některé věci se dějí nezávisle na nás a na našich přáních a očekáváních...a na člověku je, aby k nim podle svých možností zaujal určitý postoj a žil je nebo je třeba je nějak řešil...
Každý člověk si z dětství přináší nějaké prožitky a zkušenosti...záleží i na vlastnostech toho kterého dítěte, jak si co bere k srdci, jak co si do sebe "zapíše".
Každá maminka určitě dělá to, co a jak nejlíp umí v té které chvíli.
Každá z nás prošla různými událostmi a musela je nějak zvládnout - zpětně viděno líp či hůře...ale nejlíp, jak jsme tehdy uměly.
Prostě se různé věci dějí každému a snad neexistuje člověk, který by neřešil něco z dětských let :o)...
Co všechno asi cítí o hodně dřív narozené miminko? Ono neví, není to uvědomělé, ale cítí a ty pocity tam pak víc či míň zůstávají, leckdy hluboko překryté nebo vytěsněné.
Myslím, že jako první by se po takovémhle traumatu (a to silně předčasný porod s nejistou prognózou pro oba dva zúčastněné určitě je) mělo pracovat s maminkou. Emocí je tam spousta - pocit selhání, zděšení, různé strachy...nekonečné probdělé noci, člověk neví, co bude za minutu....pocit oddělení, osamocenosti, strach z dalších možných poškození, nejistota...atd...)
Tady se dá "napravit" strašně moc, pracuje se s maminkou a nějakým "zázračným" způsobem to působí i na dítě...hodně, opravdu hodně.
Zrovna tenhle případ - strach ze ztráty jistoty a bezpečí, nutnost stále vidět maminku, nejistota, děs zůstat byť na minutu sám....znám. A po porodu další třeba - fóbie z vody...maminka se po porodu málem "udusila", dítě ani přítomno nebylo...přesto se ten nevýslovný strach z utopení - udušení přenesl i na něj.
Vědomě to řešit - to asi nepřináší velkou úlevu...někdy si třeba stačí jen něco uvědomit, někdy ale opravdu ne.