Norsko - imaginární Maya

Kopíruji status "Česko, vraťme děti", kde Lenka Smetanová napsala příběh. Představme si, že toto prožívá každý den v Norsku 4 - 5 dětí:

Malá Maya seděla na zeleném koberci. Ocitala se ve svém novém pokoji, ale nejraději by měla ten starý. Tam byl koberec modrý, na stěnách byly tapety s motýlky a postýlku, kterou dostala k narozeninám, si vysnila už v obchodě s nábytkem, kde se od ní nemohla odtrhnout. Jaké překvapení pak na ni čekalo v pokojíku v den jejích sedmých narozenin.
Nebylo tu moc hraček, jedna panenka, plyšový medvěd, stará stavebnice. V jejím bývalém pokoji zůstaly všechny hračky včetně Toníka, plyšového pejska, který jí pomáhal spát. On, stejně jako vše ostatní, zůstali doma.
Před pár dny ji táta, jako každé ráno, odvezl do školy. Políbil ji, řekl jí ať je hodná a popřál hodně štěstí. Jenže místo maminky, která ji obvykle vyzvedávala ze školy spolu s jejím mladším bráškou, si ji vyzvedl cizí pán a paní, že prý musí jít s nimi. Vedle nich stála její třídní učitelka, a dalšího člověka rozpoznávala jako ředitele školy. Na její otázky co se děje jí neodpoví, opakují, že musí jít s nimi, a že maminku uvidí později.
Tu viděla až za dva dny. Odvezli ji do zvláštního domu plného dalších dětí. Staraly se o ně paní. Na její otázku, kdy uvidí maminku s tatínkem, jí nikdo nic neřekl. Teprve po té dvojici proplakaných nocí na tom cizím místě mohla konečně obejmout maminku. Ptala se, jestli přijde i táta, ale maminka řekla, že mu zakázali se s ní vidět. Cizí lidé stojící v rohu matku napomenuli. „Poštváváte to dítě proti nám, dejte si pozor, co říkáte!“. Maya se ptala, kdy půjde domů. Maminka nedokázala říct.
Dřív, než to setkání vůbec začalo, tak skončilo. Maminka vstala, plakala. I Maya plakala, objímala maminku, a nechtěla ji pustit. Prosila jí, aby si ji vzala domů.
„Vaše dcera projevuje příliš velké emoce, zdá se, že je emočně nestabilní…“ zaznělo z rohu od toho zlého pána.
Tohle všechno se stalo tak nedávno a přitom jí to přišlo jako celá věčnost. Jen den po této schůzi ji posadili do auta, a odvezli. Na konci té cesty byl dům, před kterým stál cizí pár.
„Tohle jsou Inka a George, tvoji noví rodiče.“ Bylo jí sděleno, načež auto, kterým ji sem přivezli, odjelo pryč.
„Já nechci novou mámu a tátu, já chci domů, já chci své rodiče.“ Plakala. Nikdo jí nevěnoval pozornost. Ne tomu co chtěla. Ale všechno co říkala, si zapisovali, taky vše co dělala. V novém domově jí nechutnalo, ta cizí paní dělala jídla, která neznala a chutnala divně.
Ani spát jí nešlo, stýskalo se jí. Chyběl jí Toník, ten jí pomáhal usnout. Ve škole se zhoršila. Musela začít chodit do jiné školy. Nechápala proč. V té nové neměla kamarády, začalo se jí stýskat i po nich, po jejím starém životě.
Tu novou paní slýchala telefonovat, a mluvit o ní. Že má poruchy příjmu potravy, nespolupracuje a nechce chodit spát a neučí se do školy.
Jeden den ji autem odvezli k velkému baráku. Už tam jednou byla. Došlo jí, že se uvidí s maminkou. Tady se s ní viděla i posledně. A skutečně. Maminka a dokonce i Tatínek byli v místnosti. Jenže ani jeden jí neobjali. Neplakali. Na její otázky, kdy si ji vezmou domů neodpověděli. Copak jim se nestýskalo? Ona byla nešťastná a plakala.
„Nemáte na ni pozitivní vliv. Ukončujeme setkání.“ Znělo od té zlé paní, která je v místnosti pozorovala. Nebyla to ani hodina, sotva třicet minut. A už ji táhli od rodičů, násilím. Jeden pán v policejní uniformě jí sevřel ruku tak bolestivě, že na ní měla několik dní modřinu.
Teď seděla v tomhle pokoji. V „jejím“ pokoji. Pořád se jí stýskalo. Každý den čekala, kdy si jí rodiče vezmou domů. Čekala, kdy si pro ni přijdou. Jenže oni nepřišli. A dny ubíhaly. Ani jí nezavolali, nenapsali dopis. Musela pořád být tady. Spát bez svého pejska, jíst ta divná jídla. A rodičům, jako by to nevadilo. Vždyť jí ani neobjali, když se viděli. Copak jim se nestýská? Nevypadali, že by byli smutní z toho, jak málo se vidí.
Nerozuměla tomu. Copak už ji nemají rádi?
„Nemají tě rádi! Teď patříš jinam. Zapomeň na ně. Čím míň se s nimi budeš vídat, tím lépe se přizpůsobíš! Prostě se s tím smíříš a je ve tvém zájmu, aby to bylo co nejdřív!“ slova, která jí zakázali říkat rodičům veřejně. Ale ta slova tam byla. Byla majetkem cizích lidí, nikoliv jejich dítě.
Autorská úvaha z pohledu malého dítěte. V jistých okolnostech ještě v plenkách. Sepsána na koleni. Přesto pravdivá.
Dítě je v mnoha ohledech velice primitivní tvor, jednající v prvé řadě na základě emocí. Rodič je pro něj autorita, ochránce a hlavně člověk, který je mu nejblíž. Jeho domov je bezpečné útočiště.
Vytrhnete-li jej z jeho prostředí, začne střádat. Jako když utrhnete květinu. Ta začne uvadat a nakonec zvadne.
Je třeba si uvědomit, že dítě nedokáže jednat tak komplexně jako my. Nechápe souvislosti, okolnosti, nechápe, že upřímná slova se dají překroutit.
Jestli je jedna schůze za pár měsíců bez projevu emocí málo? Ano! Ano to je! Když je dítě šťastné směje se. Když je nešťastné pláče. Když je naštvané tak křičí a mračí se. Tohle je pro něj přirozené. Předpokládá tedy, že pokud rodičům chybí, tak budou plakat taky. Nerozumí a ani nedokáže rozumět tomu, že jim to bylo zakázáno. Navíc se mu to ani říct nesmí.
Právě z tohoto důvodu jsem nabyla 100% jistoty toho, že takovéto schůze a jejich průběh je předem daný, je založený na dětském vnímání světa. Moc dobře vědí, jak reaguje a ví, jak podkopat jeho vztah k rodičům. Až nakonec nezbude nic.
Jeho přirozená láska a kontakt s rodinou začnou pomalu uvadat. Až nakonec opadají i ty poslední lístky. Dítě se zpracuje mnohem snáze, než dospělý člověk. Ale toho nechat uvadnout nepotřebují, jen zlomit. Drží všechny trumfy.
Maya je jen malá holčička, ta nezmůže nic, ba naopak, její protesty se jen přisoudí k tomu, že v původní rodině se o ni špatně starali. Jen to zhorší, protože nejde o pravdu, ale o to, jak pravdu překroutit.
Vy nejste Maya! Vy máte možnost zakročit. Vaše jednání je vidět, je slyšet a nikdo ho nemůže překroutit! A i když se o to pokusí, vy můžete bojovat! Pro imaginární Mayu, i pro ty, kteří nemají to štěstí, že jejich tragický příběh je jen na papíře.