Neznabohova modlitba

Dočetla jsem právě Prekopovou - I rodiče by měli dělat chyby a zaujala mě poslední kapitolka - výchova k religiozitě.
A protože jsem v tomto dost nepolíbená, zajímaly by mě vaše názory na věc. Mně osobně se ten nápad dost líbí, nepřejít bez povšimnutí takové to období magického myšlení, kdy jsou velmi vnímavé k otázkám víry v něco, co nás přesahuje. Líbí se mi představa společného poděkování např. před spaním nebo před večeří, vyjádřit vděčnost za to, co máme, pokusit se formulovat svoje přání a poprosit za jeho naplnění... (kdyby pro nic jiného, tak pro tu chvíli rodinného sdílení, uvědomění si věcí, tak jak jsou a porozumění svým blízkým.)
Takovej nějakej rituálek, prostě.
Jde o to, že já sama v žádného boha nevěřím, asi jsem spíš ten "něcista", nejlíp si svoje místo ve vesmíru uvědomuju v přírodě, jedině tak se mi daří zažívat takový jako dejme tomu lehce spirituální pocity naplnění, vzájemné propojenosti, zdánlivě bezdůvodného hlubokého štěstí... Jenže to nějak neumím pojmenovat, natož formulovat do "modlitby", třeba to ani nejde, co já vím. Já jen, že bych ráda ten pocit nějak zprostředkovala dětem a vlastně i sama bych byla rády, kdyby se mi to podařilo nějak verbalizovat a projevit vděk za to, že mám to štěstí být tady a teď. Ale nevím, jak to udělat, popsat, na koho/co se slovně obracet, to zejména. A ještě aby to bylo srozumitelný a děti a muž mě neměli za úplnýho magora...
Píšu jako ichtyl, je mi to jasný, ale třeba mi někdo porozumíte...