Sebastián

Ahoj holky, tak i Sebíček je na světě . Včera jsme se vrátili z porodnice (rodila jsem v Hořovicích).

Stejně jako u vás, byla to rychlovka .

Termín jsem měla 30.5.2015, ale vybral si 15.5.2015 (má fakt vtipné rodné číslo - 05 má i za lomítkem :-D).

Holky šly ráno do školy a já cítila, že se něco chystá. Měla jsem neuvěřitelně dobrou náladu. Byl krásný den... Manžel si vzal v práci volno... Jeli jsme na výlet, došli si na oběd... V 15h se vrátily holky a začalo rychlé balení věcí k tatínkovi a takový ten chaos... Moje nervy! Mladší si měla balit a místo toho hledala nabíječku na mobil. Já před tím spala, tak mě tím vytáhla z postele pěkně našlápnutou... Vytáhla jsme první nabíječku ze šuplete, která tam byla a jak jsem vstala ze židle, rupla mi voda :-D. To bylo půl čtvrté.

Nic jsem jim ale neříkala, potřebovala jsem, aby fakt rychle a v klidu odjely :-D. Za 5 minut tu byl tatínek a já Tomovi oznámila, že mi rupla voda. Pobalili jsme věci, vzali psa a jeli ke tchýni...

No, té vody nejdřív bylo málo, tak jsem si vzala vložku a podložku do auta (koupili jsme nové den před tím)... Jaké bylo mé překvapení, když mi na Jižní spojce voda začala vytékat takovým tempem, že jsem myslela, že vyplavím celé auto. Manžel musel zastavit a vyndat mi z kufru všechny ostatní podložky, které jsem měla s sebou :-D. A jelo se dál... Připadala jsem si jako když sedím ve vaně...

Byl pátek a docela kolony, ale věděla jsem, že to je ideální na to, aby se mi krásně rozjely kontrakce... Také jsem je začala stopovat. Nejdřív byly po 4 minutách, ale pak rázem po 3 a občas po 2. Na Barandově už jsem volala do porodnice, že jsme na cestě s ruplou vodou a kontrakcemi po 3 minutách. Babičce jsme jen v mezipřistání předali psa z okýnka a jeli dál. Na dálnici před Hořovicemi hlásili další ŠTAU! Jaká byla úleva, když to stálo až po sjezdu na Hořovice :-D.

Přijali mě něco po 18. hodině na porodní sál. Byla jsem na 3 cm. Musím říct, že to tam bylo úžasné. Měla jsem tu nejlepší porodní asistentku, kterou jsem si mohla přát. Vyslechla si má porodní přání (nějak jsem se nedostala k vyplnění porodního plánu) a souhlasila... Přála jsem si mít co nejpřirozenější porod, nenastřihávat a nechat dotepat malému pupečník a přiložit ho rovnou na mě...

Udělala mi přípravu a nechala nás v klidu a soukromí na pokoji (manžel si celou dobu myslel, že sál je někde jinde, že tady jsme ubytovaní . Měli jsme oba moc fajn náladu... Kdyby nesílily kontrakce, bylo by to tedy lepší, ale já věděla, že s každou další jsem blíž k malému... Musela jsem jen chodit. Nebyla jsem schopná si sednout ani lehnout. Ani vana mě nelákala. Našla jsem si tam žebřiny a na nich ripstoli. Na tu jsem se vždy v kontrakci zavěsila a manžel mi mým úžasným olejíčkem od Salusu masíroval kříž směrem dolů... Jednu chvíli jsem měla pocit, že mám kontrakce snad nepřetržitě a dokonce měla chuť i lehce tlačit. To bylo asi po hodině pobytu. Tak mě PA prohlédla a řekla, že jsem v půlce - 5 cm. To mě moc nepotěšilo. Říkala jsem si, jak silné to ještě může být, když jsem teprve v půlce!!! A tak jsem se dál věšela na ripstole a byla čím dál hlučnější. To bylo ale jediné, co mi pomáhalo. Hodně nahlas říkat ááááá . A dokonce jsem si v mezičase i zpívala... Manžel celou dobu dělal vše přesně jak jsem si přála (aniž bych mu něco říkala). Byl na mne úžasně napojený a dobrá nálada ho neopouštěla. Když už ty kontrakce byly nesnesitelné a mě docházela síla (stále jsem chodila), tak jsem se otočila čelem k němu, obejmuli jsme se a začali líbat... Jooo, to bylo asi to nejlepší, co jsem mohla udělat dle mého jsem se během toho otevřela na zbývající počet potřebných cm k porodu :-D. A už to jelo. Za chvíli byl Sebík venku. Byla to velká rychlost. Neměla jsem chuť na nic čekat, jen ho vytlačit. PA nestihla ani zavolat doktorku. Prostě šel ven! Ani o minutu víc bych to nedala...

Ve 20:11 vystřelil Sebík na světlo světa. Nechali mu dotepat pupečník a Tom ho směl přestříhnout. Pak mi ho přiložili na hruď... Jen hodně zrychleně dýchal a to se jim nelíbilo. Vzali ho zvážit a změřit. Měl 3850g a 51cm!!! Ve 37+6!!! Pak ho dali na chvíli na kyslíkovou masku, aby se rozdýchal lépe a zahřál, ale ani to nepomáhalo... Snažili se, jak mohli, aby mi ho mohli nechat, ale jeho adaptace nebyla nejlepší. A tak jsem mu mohla dát jen pusu a odnesli ho na JIP :-(. Tom za ním šel, a pak se ke mně vrátil...

Holky, to vám byl zážitek... Takový krásný den s tím nejkrásnějším zakončením!

PS: Ráno už jsem měla Sebíčka u sebe. Je to úžasňák.