Moje zkušenost

Ahoj, já jsem také tupozraká a ještě kombinovaně s šilhavostí a nedostatečnou pigmentací na sítnici. Když jsem nastupovala do první třídy, chtěli mě umístit do školy pro děti s vadami zraku. Moje maminka se s tím tenkrát nesmířila a dala mě do školy normální. Dnes je mi 29 let, vystudovala jsem vysokou i střední školu technického směru i když mi to lékaři nedoporučovali vzhledem k tomu, že prostě nikdy neuvidím jako zdravý člověk a to ani s brýlemi. Prý si budu při rýsování oči moc namáhat. Ale dnes si myslím, že právě proto, že jsem oči nenechala nikdy zlenivět, tak se i mírně s věkem zlepšovaly a kolem 20. roku se vada ustálila. Šilhání jsem se naučila cvičením úplně sama korigovat a nikdo to na mě nepozná. Prostě se jen dcera a hlavně vy budete muset obrnit jistou dávkou trpělivosti a překonávat různé překážky, které se naskytnou a o kterých ani zdravý člověk neví, pěkně postupně a ke spokojenosti všech. Mě se nejvíce osvědčilo, když jsem okolí o své vadě řekla a oni se pak aspoň nevyptávali, proč mám tak velké písmo a proč do knihy koukám tak zblízka. Zdravý člověk prostě netuší, jaké to je. Ale hlavně ke všemu se musí dospět a to chce svůj čas.