23.2.2014 20:15:57 jitule+marianka (7/2011)
Manžel se probudil z kómatu
Manžel se po necelých dvou týdnech probudil z komatu, dnes je to přesně týden, co poprvé otevřel oči. Od té doby se podle personálu nemocnice rapidně zlepšuje, i já vidím zlepšení o kousíček každý den, kdy za ním přijedu. Zpočátku jenom otevřel oči a na výzvu stiskl ruku, hned ale zase usnul. Postupně vydrží čím dál tím déle vzhůru, dnes třeba celé odpoledne, vidí, slyší, vnímá, začal se usmívat, snaží se artikulovat, ale kvůli tracheostomii nemůže mluvit, hybnost se nezdá poškozená, poznává lidi a pamatuje si je, i když některé věci, co jsme třeba dělávali si nepamatuje, už docela pěkně polyká, takže může přijímat jídlo lžičkou. CT vyšetření vypadá v pořádku, doktoři nepředpokládají žádné komplikace, ale samozřejmě se neví, jestli je mozek poškozen, to se uvidí až časem do jaké míry se podaří zregenerovat a obnovi všechny schopnosti.
Až do dnes, tedy týden, u mě převládal pocit neskutečného štěstí, že vůbec přežil a že se jeho stav zlepšuje, že mě rád vidí, že se usmívá, když mluvím o dceři. Doteď jsem byla vyloženě pozitivně naladěná s pocitem, že je to zkouška, kterou zvládneme, protože se máme rádi, a připravená udělat cokoliv, co by mohlo pomoct, aby se nám manžel vrátil co nejdříve domů.
Dnes se to ale nějak zlomilo, jsem celý den nervní, protivná, unavená, vyčerpaná spíš psychicky než fyzicky (i když celkově už toho začínám mít všeho dost), začínají hlodat myšlenky typu "proč zrovna my?", pocit, že jsem na všechno sama a už teď, když to nejhorší nás ještě čeká (měsíce trvající rehabilitace) mám pocit, že to nezvládám. Po třech týdnech už ani rodina nepomáhá s takovou ochotou jako zezačátku, tak mám pocit, že se na mě všechno sype, dcera dnes neuvěřitelně zlobila, jsem těhotná a zrovna dnes mě bolelo břicho a hrozně mě bolí záda. Když jsem dnes od manžela odcházela, přísahala bych, že se snažil říct "vypadni", říkám si, že se mi to třeba jenom zdálo (většinou se mi naprosto nedaří odezírat, co se mi snaží říct) a i kdyby ne, tak ve stavu v jakém je je pochopitelné všechno, třeba nechtěl, abych ho viděla jak ho sestra krmí ze lžičky nebo už byl prostě unavený a měl všeho plné zuby, byl nervózní, že mu nerozumím, co se mi snaží říct a vůbec byl takový podrážděný (i když zezačátku návštěvy to bylo jinak, usmíval se, dokonce jsme si dávali pusu). Říkám si, že bych se strašně moc chtěla probudit a zjistit, že to všechno byl jenom sen a že všechno je jako dřív, že manžel je v práci a odpoledne se za námi vrátí jako každý den. Tak nějak to na mě všechno dolehlo, vůbec si neumím představit, jak to zvládnu pečovat o manžela, o dceru, do toho porodit a starat se ještě o miminko.
Odpovědět