Re: Jak řešit, když se dítě nechce hnout?

Přesně, navíc neustálým přemlouváním a vysvětlováním ztrácí matka respekt. Rodina není demokratická instituce, kde má každý rovné hlasovací právo, tak to může fungovat jenom v určitých situacích. Poslední slovo musí mít obvykle rodič - právo rozhodování je úměrné míře odpovědnosti.

Myslím, že dceru by bylo záhodno sundat z židle dřív. Jedno sáhodlouhé bezvýsledné přemlouvání a vysvětlování by se mělo odehrát jen jednou. Příště by situace už neměla dospět do stejného bodu, ale pokud mladší dcera nepřestane, měl by ji rodič sundat dřív než předtím. Když to udělá znovu, zase dřív. Věřím, že to přestane dělat, protože se předem přesvědčí o tom, že strategie je bezvýsledná.

Jinak se v ní naopak pěstuje pocit, že stačí vydržet ještě kousek a dosáhne svého. A také ten, kdo se snaží jen vysvětlovat, apelovat na rozum a vstříčnost a vyhýbá se konfrontaci (rozhodnutí a odpovědnosti), má tendenci nevědomky to přemlouvání spíš protahovat.

Přiznám se, že nevím, co je to metoda RaR. Ale někdy se k fyzickému zásahu sáhnout asi musí, přesněji: rodič ho nemůže nikdy zcela a z principu vyloučit. Protože jinak dítěti stačí vypěstovat si hroší kůži na přemlouvání a nářky rodiče a ví, že poslední slovo bude jeho.

Mnohokrát jsem sledoval kočky s koťaty, kozy s kůzlaty, ovce s jehňaty, feny se štěňaty, kobyly s hříbaty... Fyzické usměrnění neposlušných dětí je u nich naprosto běžné. Co nedělají, je fyzické trestání, fyzické vybíjení se na mláděti. Lidští rodiče si často na dítěti jednorázově vybíjejí nahromaděnou frustraci, to u zvířat neznám. Drobně potomka trknou, šťouchnou, štípnou nebo plácnou, ale hned a čistě jen za účelem usměrnění momentálního chování. To je pro mne vhodný příklad a zřejmá hranice mezi výchovným prostředkem a domácím násilím nad dětmi.