30.6.2013 12:25:34 Ropucha + 2
Re: Táta není šťastný...
Kamisi, rozumím, ale já bych tohle asi necítila jako mstu, ale prostě jako otázku své hrdosti, možná i trochu uražené ješitnosti, nevím, ale prostě nepodnikala bych sama od sebe nic pro člověka, který se ke mně otočil zády a šel "za lepším"
Necítila bych morální povinnost "něco s tím dělat", když bych se doslechla, že je v nepohodě. Kdyby on sám přišel s konkrétní prosbou, možná, dejme tomu, že bych to promýšlela. Ale první krok bych nedělala. Chápu, že dítě (byť dospělé) to cítí jinak, ti lidé v jeho očích patří nějak k sobě, protože jsou to jeho rodiče, ale jako opuštěná bývalá manželka bych to tak necítila.
Odpovědět