Pam-pelo,
děkuji moc.. právě zvažuji, co nejlépe.. naši jsou vážně strašně hodní, mluvila jsem teď potřetí s maminkou, co může udělat, poslat, pomoci, peníze.. už to ví i sstra, fakt jsou všich strašně hodní.. o to víc brečím
Důvod, proč zvažuji bydlení u rodičů - já jsem byla celý dospělý život samostatná, vždy jsem si věděla rady
To, co se stalo mě strašně ranilo.. a vím, že mám pořád důvod fungovat pro malou, hodně mě baví
, je neuvěřitelná hodná, krásná a... a on se s ní nechce pachtit
a pro mě je důvodem zítrat vstá z postele.. Za rok bych měla jít do práce, je to dlouhá doba, ale už teď přemýšlím, co budu dělat, hledám nějakou vizi.. budoucnosti..
Ano, mám strach, že mě čeká těžké období, ale nedovedu si představit, že na tom budu duševně hůře než poslední rok.. právě myslím, že jemu to prostě nedochází a nikdy nedojde, je to něco, co nemůžu změnit.. změnit dospělého člověka.. je mu 45.. nedokážu vůbec myslet na to hezký, co se stalo, je mi z toho zle. Vím, že to chce čas, čas a čas..
Přečetla jsem tu všechno a vidím, že tě čeká obtížnější životní období, kdy může být dost věcí jinak, než bylo dosud.
Já bych jako první byla nesmírně vděčná za to, že ti aspoň něco po tom "zemětřesení" zůstane - ale ne "hmotné věci", ale vztahy. Dcerka a tví rodiče. V okamžiku, kdy člověk ztratí dítě anebo vztah s rodiči, jde najednou všechno ostatní stranou.
Zůstává ti dcerka, a také bych viděla obrovký přínos i v rodičích, o kterých píšeš, že jsou hodní. Máš se o koho opřít, od koho se dát pohladit, postěžovat si...a VÍŠ, že máš kam jít, že tě přijmou, na radu, pohlazení, a třeba i k bydlení. Tpohle nemá každý a je to dar!
Protože budeš potřebovat hodně síly na zvládnuté celé situace (a ona klidně může dopadnou i nad očekávání dobře, i když se to teď nezdá), naprosto bych si zjednodušila život na co nejménší obtížnost, co půjde. I přes hmotné ztráty. někdy tím, že člověk něco ztratí, na druhé starně získá něco mnohem vzásnějšího. Takže já osobně bych se domku asi nějakým způsobem vzdala Píšu já osobně, neradím), protože to, co ti tu radí - víc práce, hlídání dětí, nájemnce), je řešení na omezenou dobu, třeba na období jednoho roku, ale při dlouhodobém stresu a tlaku se člověk za čas zhroutí. Ono stačí, co se teď děje.
Zjednodušila bych si tedy život co nejvíc, odstříhala všechno, co vyžaduje strašně moc energie a nemá to patřičnou rentabilitu...
Jistě se neztratíš, jak jsem pochopila ze tvých příspěvků.
Pokud by mi totiž měsíčně "chybělo" 15000,-, to je bohužel strašně moc peněz, jde to vydělat nárazově, ale měsíc co měsíc? Měsíc co měsíc být ve stresu, jestli vyjdu - to bych nedala.
A jinak k partnerovi - je to nezralej chlap, který se možná zhlídnul v bezpracným životě u nějakého známého v hospodě nebo někde...a myslí si jako někteří jiní, že jinde lítaj pečení holubi do huby. Bez práce. On v životě jednou jistě tvrdě narazí...a bohužel (nebo bohudík) - ono všechno se vrací....dobré i zlé. A utéct před povinnostmi - protože dítě, dům, hypotéka JSOU povinnosti (ale současně i radosti a obojí patří k životu) stejně nejde nadlouho. Ono to člověk dožene. Takhle se chová malej kluk. On nemusí být zlej...třeba mu ty věci taky jen přerostly přes hlavu a neví kudy kam, chlapi bývají mnohem větší srabi v těhle věcech.
Ty jsi daleko vyspělejší jedinec než partner...a myslím, že jeho do určité míry i chápeš, omlouvala jsi ho, vyrovnávala jsi doteď jeho neschopnost, možná ses k němu chovala až moc meteřsky, nevím....no, asi potřebuje šanci "jít na chvíli do opravdového života"..jako velké dítě.
Jistojistě brzo zjistí, že tohle není taky to pravý ořechový.
Moc držím palce a já bych se rodičům svěřila, víc hlav víc ví a máš u nich jistotu, že budou chtít jen tvé dobro a dobro své vnučky...vyslechla bych radu a nechala bych se i pohladit, protože teď to jsitojistě potřebuješ...
Hodně štěstí a síly.