Tohle je hlavně o přístupu zubaře/ky/. Adélce třeba vadí zvuk vrtačky, takže naše zubařka automaticky vyndavá červíky jen "lžičkou" /takovým tím vyškrabovátkem/. A každý statečný pacient si může otevřít kouzelný šuflíček a odnést si malou hračku. Takže Adél sice kníká a pofňukne si, ale to spíš proto, že jí to nebaví a vadí jí ruka v puse než že by se bála, ale vidina šuflíku hraček jí pomáhá to vydržet.
Teď v sobotu jsme byli na pohotovosti, udělal se jí váček na předních jedničkách a doktorka rozhodla o okamžitém trhání. Byla to pohotovost speciálně pro děti-měli nad křeslem puštěnou pohádku a doktorka s ní jednala pohádkově-dala gel, aby necítila injekci-o té vůbec nemluvila, jen řekla, že jí zoubky uspí vodičkou, ale musí Adélka zavřít oči, aby jí nestříkla do očí-takže o injekci vůbec nevěděla, pak se čekalo na mravenečky, až přijdou uspat zoubek a u samotného trhání tedy jsme jí museli držet pevně, ale během pár minut bylo hotovo. .
Chci tím říct, že je vše o přístupu zubaře. Pokud je to někdo, kdo si nechá na ošetření dítěte stejně času jako na dospěláka a pak je nervózní, že "přetahuje" a musí to přesto udělat a ještě tak násilně, tak tam bych nešla po druhý ani za nic.
Chápu, že třeba na malém městě není na výběr, ale kvůli dítěti i kdyby se mělo dojet jinam bych to udělala. Neteř má od mala to samé. Jednou jsem ji vedla k zubaři-musela jsem jí dát půlku diazepanu, byla chudinka gumová, ale ani prášek jí nedovolil otevřít pusu. A když jsem slyšela tu zubařku, jak s ní mluví stylem gestapa, tak jsem měla velkou chuť si na ní otevřít pusu já.
Pořád jsem nechápala, kde se bere strach ze zubaře a teď to vím. Je to právě strach ze zubaře-ne z toho, jestli to zabolí nebo ne. Pokud by byli alespoň jako naše zubařka nebo jako ta z pohotovosti, myslím, že by bylo o pár slziček méně.
Moje rada je zkusit něco jiného, ať si zubař vyhradí na dítě víc času a mluví s ním jako s dítětem a ne s dospělým. Nějaký oblbovák třeba pomůže nebo taky ne, ale ten strach dítěte to nevyléčí.