Re: podpora

Kudlo, já si dala velký pozor, abych nebyla vlezlá.
To, co jsem krátce popsala, byl (ne)vývoj cca za 4 roky.

V reálu to vypadalo tak, že jsme se cca jednou za týden potkali na ulici nebo v baráku (na hřišti ne, nevím proč, já chodila na hřiště, co jsou v okolí, ale je jsem tam nikdy nepotkala. Tak nevím, jestli chodili v jinou dobu nebo někam jezdili). Pozdravili jsme se. Když jsme se v daném okamžiku zastavili kvůli dětem - navzájem jsme čekaly každá na to své, tak mi připadalo blbé mlčet, tak jsem něco prohodila - že má hezké auto, nebo je zima, nebo že jde zámek ve dveřích špatně odmykat. Ona na to řekla "hm", tak já už nic neříkala a pokračovala jsem. Pak jsme se zase potkali třeba 3x za 3 týdny, ale jen jsme se míjeli, tak jsme se jen pozdravili. Tohle fakt ani ten největší introvert nemůže považovat za snahu se vnucovat.

Když jsme se potkali na první schůzi veškolce - to jsem zjistila, že budou chodit do stejné. Když schůze skončila, obouvali jsme se a já prohodila - "tak kluci budou nejen sousedi, ale i spolužáci". Opět zněla odpověď "no". Pak jsme šly domů- ona metr ode mně. Připadalo mi to trapný, jak jdeme vedle sebe, stejnou cestou a nepromluvíme ani slovo. Když ani v této situaci neprojevila zájem se trošku víc bavit, tak už jsem to vzdala a když se potkáváme cestou ze a do školky nebo v šatně, tak řeknu jen dobrý den a to je všechno. Takže o mě rozhodně nemůže mít dojem, že bych se chtěla vnucovat.