Ahoj, už delší dobu mě trápí "vztah" mých dětí. Jsou sice ještě malé, ale ... Dceři bude teď rok, syn má 3,5. Syn byl první vnouče v rodině, všeobecně hodně obletovaný ze strany naší i babiček. Před rokem se mu narodila sestra, kterou dosud nepřijal. Jako miminko ji absolutně ignoroval, společná fotka jen absolutně vyjímečně, když ná dobrou náladu. Pusu jí nedal nikdy. Nepozdraví ji, když ráno vstáváme, ani večer, když jde spát. Ráno dokonce vstává se slovy: "ať se na mě nedívá, dej ji pryč!"

Říkala jsem si, že se to třeba zlepší, ale je to čím dál horší. Jak se dcera pomalu učí chodit a brát si hračky, je to u nás na palici. Pořád na ni ječí a ona pak brečí, že jí nic nepůjčí. Když zasáhnu a hračku jí dám, syn je schopný spustit hysterák a stejně jí ji za chvíli vezme. Teď v září začal chodit do školky. Vše ok, bez problému, beru si ho po obědě domů. A mám pocit, že se chová k dceři čím dál hůř. Teď ji třeba schválně žduchne i když mu nic nedělá, jen stojí u sedačky. Ona ještě nechodí, tak většinou spadne a je řev. Mám výčitky svědomí, jestli jsem něco nezanedbala já při začleňování malé, ale takové ty rady, jako, že by mi měl pomáhat koupat, přebalovat atd. šly u nás mimo, protože syn o to vůbec nejevil zájem. Miminko bylo pro něho prostě nuda. Naštěstí dcera je smíšek, pořád za ním dolízá a nedá se, ale nevím, jak dlouho jí to bude bavit...Každý říká, vydrž, to se změní, až vyrostou, ale tak si říkám, co když ne ? Máte někdo sourozence, kteří k sobě nikdy nenašli cestu ? Jak to řešíte ? A nemyslím situace, kdy je např. velký věkový rozdíl, my jsme se sestrou od sebe 10 let a logicky jsme k sobě našly cestu až v dospělosti. Myslím děti do rozdílu 3 roky. Děkuji.