vlad. - kamarádce
Jo a našla jsem nějaké ty zákony resp. otázku a odpověď (pokud se to dá nazvat odpovědí):
--------------------------------------------------------------------------------
Vím, že zpovědní tajemství zavazuje zpovědníka neprozradit nic ze svěřených hříchů. U dokonaných činů je to jednoznačné. Ale co když kněz vyslechne třeba něco o přípravě zločinu, kterému je třeba zabránit? Jak se pak má zachovat? Nehrozí v tom případě rozpor mezi autoritou duchovní a státní?
Je třeba vycházet z toho, co stanoví kánon 983 § 1 Kodexu kanonického práva, tedy že „zpovědní tajemství je neporušitelné; proto nesmí zpovědník nic vyzradit na kajícníka ani slovem, ani žádným jiným způsobem a z žádného důvodu“. Dá se tedy říci, že zpovědní tajemství je absolutně neporušitelné. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že zpovědní tajemství se váže k úkonu svátostné zpovědi. Ten začíná znamením kříže a končí slovy kněze, jimiž propouští kajícníka. Znějí většinou takto: „Pán vám odpustil hříchy. Jděte v pokoji.“ „Obřady pokání“ uvádějí ještě tři jiné formule propuštění. Předmětem zpovědního tajemství jsou vyznané těžké i lehké hříchy, ale také všechny jiné vědomosti týkající se osoby penitenta (zpovídajícího se), které sdělil zpovědníkovi během vyznání. Zpovědník nesmí nikdy porušit zpovědní tajemství, i kdyby šlo o ochranu jeho vlastního života, a tato povinnost trvá rovněž po smrti penitenta. Zpovědní tajemství zavazuje nezávisle na tom, zda bylo rozhřešení uděleno, nebo bylo odmítnuto. Dokonce i sama skutečnost udělení nebo neudělení rozhřešení spadá pod tajemství.
Není příliš pravděpodobné, že by se někdo chtěl zpovídat a zároveň měl v úmyslu spáchat zločin. Nelze to však vyloučit absolutně. Připusťme tedy takovou situaci. Pokud by kněz vyslechl v rámci vyznání něco o přípravě zločinu, má povinnost pokusit se dotyčného od takového úmyslu odradit.
Ani odmítnutí rozhřešení nezbavuje mlčenlivosti
Jestliže penitent od svého plánu neupustí, kněz mu nemůže udělit rozhřešení. Místo dobrého předsevzetí, které je nedílnou součástí svátosti smíření, má ten člověk předsevzetí špatné. Jím si uzavírá cestu k dosažení rozhřešení. Odmítnutí rozhřešení však neznamená, že by kněz mohl prozradit obsah „vyznání“. Jediné, co by mohl udělat, by bylo pokusit se svým jednáním nějak zamezit hrozícímu zločinu, aniž by však vyzradil, co mu bylo ve vyznání sděleno. To by jistě vyžadovalo hodně prozíravosti a odvahy, navíc určitě s nejistou perspektivou úspěšného výsledku.
Vědomostí získaných ze zpovědi není možné užívat ani při církevních soudních procesech. Zpovědní tajemství respektuje rovněž světský zákonodárce. Zákon č. 3/2002 Sb. O církvích a náboženských společnostech Parlamentu ČR ze dne 27. 11. 2001 v 1. části, hlavě II., § 7 uvádí zvláštní práva registrovaných církví a náboženských společností. V bodě f) stojí: „Zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství, je-li tato povinnost tradiční součástí učení církve a náboženské společnosti nejméně 50 let.“ V 6. části v § 35 je stanovena změna trestního zákona v § 168, doplnění odstavce 3: „Oznamovací povinnost (spáchaného trestného činu) nemá duchovní registrované církve a náboženské společnosti..., dozví-li se o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství.“ Trestné činy jsou v § 1 téhož odstavce vyjmenovány. Figuruje mezi nimi také teror, účast na zločinném spolčení, obecné ohrožení, vražda, genocida.
Pokud budou respektovány církevní i státní zákony, bude respektována i absolutní neporušitelnost zpovědního tajemství a nemůže dojít v té věci ke kolizi mezi autoritou duchovní a státní.
P. Karel Plavec, vyučující církevního práva na KTF UK v Praze