7.4.2011 10:00:41 Vlka
Re: A co potom?
Pam-pela - zažila jsem taky podobnou strašně nepříjmenou zkušenost - po cca 24 letech společného života + 4 děti. Byl to manželův úlet, asi se bál, že mu ujíždí vlak (brali jsme se v 19, nic si "chudák" neužil, ale těch souvislostí tam bylo víc. Dostávala jsem se z toho snad dva roky....prostě měla jsem pocit, že zradil...a furt teda mám....
jako bys psala můj příběh.. Byli jsme spolu od 18.. tři děti.. 20 let manželství.. kolem se už vztahy ostatních hroutili a my byli rádi, že máme jeden druhého, že si stále rozumíme.. Pak přišel jeho "úlet".. Může mi tu kdo chce říct, že v manželství musí být chyba.. podle mne nebyla, i on řekl, že nebylo, co by mi vytkl.. Snad to je osud.. on potřeboval "něco" nového.. a ona asi nevěděla, že se cizí kola nepůjčují.. Mně se zhroutil svět.. jistota a důvěra pryč.. I když to okamžitě ukončil a stále dává najevo, že mě má rád.. Už to nikdy nebude stejné. Je to rok a půl a pryč to pro mě není. Žila jsem asi jinak, věřila jsem, že mít druhého o kterého se můžeš opřít je nejvíc. Jasně, znala jsem všechny ty příběhy, ty pády, mám kamarádky co se trápily i co jsou nevěrné.. Neodsuzovala jsem nikdy, každý žije jak umí. Myslela jsem,že se mne to netýká a nebude. A teď.. ano.. rozbitá váza.. Dřív jsem si myslela, že navždy.. Teď kdoví.. Vím, že takhle jsem žít nechtěla.. člověk může jen myslet jak by se v které situaci choval.. najednou tu jsou děti, které nechceš zranit a vzít jistotu i jim.
Odpovědět