Re: Dotázek

Avet,
ano, mně osobně ublížila a rozpatlávat to už nemá moc smysl. V tom okamžiku pro mě skončila, to přiznávám. Navíc nerozumím tomu a dodnes jsem to nepochopila, proč vždycky tak urputně bránila styku své dcery s otcem. Který byl takový vůl, že když potřebovala, tak jí všechno půjčil, dal, pomáhal se stěhováním apod. Choval se k ní maximálně slušně a korektně.

Nikdy mi nikdo nic nedal zadarmo, abych si něco koupila,musela jsem mít dvě zaměstnání, nadřela jsem se jak pes. Nejsem vůbec z bohatých poměrů, z domova jsem odešla bez ničeho. Ale aby mi to někdo, kdo sedí ve vrátnici, vyčetl, omlátil to mému partnerovi o hlavu, že se snažím,abych si mohla něco koupit, to je docela moc. Šlo o ojeté auto, které jsem koupila, bez něj bychom se nedostali do práce, z domova nám jezdí dva autobusy denně do 15 km vzdáleného města. A ještě to byly ale další věci.
Já se s ní potkávat prostě nechci, vzpomenu si na tu aféru a je mi nanic. Já si tenkrát zabalila málem kufry. Protože to začínalo vypadat, že jí bude alimenty platit nejen můj partner, ale i jeho rodiče a já taky budu muset něco přidat. Ječela na něj, že si žijeme jako prasata v žitě (jasně, v družstevním bytě 45 km od Prahy na vesnici, zatímco ona bydlela přímo u Pražského Hradu), a že máme peněz, že se v nich můžeme koupat. Přitom já nikdy na trvalý prac. poměr neměla ani průměrnou mzdu.
A ráda bych podotkla, že jí partner platí alimenty a nejsou to dva tisíce, a vždycky jí přidal, když potřebovala.
Já jsem taky holce občas sama něco koupila. Nejsem lakomá. Ale to, co ona předvedla, už bylo moc.
A myslím si, že o kvalitě osobnosti vypovídá i to, že každého partnera má jen dva roky. Takže její dcera má nyní už asi pátého náhradního tatínka...
Já vím, že může mít člověk smůlu na mužské, ale ...
Ten předposlední jí např. před rozchodem koupil papouška za 15 litrů, ale to jí bylo málo, a tak odešel. Mimochodem já v životě nedostala od chlapa dar ani za deset tisíc, a musela bych se stydět, takového něco přijmout.
Ono je to taky o tom, jak je člověk vychovaný. Já vím, že mi nikdo nic nedá, a tak se snažím, jak jen to jde.
Ale vím, že je mnohem jednodušší natáhnout ruku a ječet, že mě všichni kolem okrádají.
Jenomže když tohle nezažiješ, s takovým člověkem se nesetkáš, tak tomu nevěříš. Já jsem nikdy nechápala, proč mužský si stěžují, že jim exmanželky nechtějí děti dávat, a najednou jsem si to zažila zprostředkovaně na vl. kůži. A viděla jsem tu realitu.
Ale ono to nemá smysl řešit. Můžu ale říct, že po této zkušenosti bych už chlapa s dětmi nechtěla, ne kvůli těm dětem, protože já jsem s jeho dcerou v pohodě, ale kvůli tomu, čeho jsou některé ženy schopny.
Nakonec kauza Fridex o tom vypovídá.