Re: Nezvládám...

Sojko, myslím, že náhled na to máme dost podobný. V noci jsem dost přemýšlela, protože bych tak strašně ráda pomohla najít tu víru, že bude líp(vím že je to nemoc, ale aspoň zmírnit!), taky jsem depresemi prošla a vím jak je to ubíjející, okolí nechápe, roky jsi byla silná osobnost a pak není nikdo, kdo by tě podržel za ruku (mimochodem ty pocity jsi popsala vážně perfektně, líp bych to nevyjádřila). Sojko, já tím prošla, není nic horšího když víš, že jsi na všechny ty pocity sama, že i cvokaři, kteří sedí naproti tobě, nemají empatii a defakto neví, o čem jim vyprávíš. (je málo skutečně odborníků)
Víš, já moc nesouhlasím s těmi které tady píšou že je to nemoc a nic se s tím nedá dělat. Teď píchám do živého, ale musím to napsat. Samozřejmě je nezpochybnitelné, že JE to nemoc, velmi těžká a protivná. A právě proto, že je to nemoc duše, je třeba pátrat po tom, kde je zakopaný pes. A ženy typu Raduše a Adajda, které tady napíšou, dokáží srovnat myšlenky, evidentně CHTĚJÍ bojovat. Kdyby člověk prostě přijmul ten fakt, že je nemocný, tak se v tom bude plácat celý život. Myslím že je velmi důležité se SNAŽIT bojovat. I třeba vve dnech (hlavně asi), kdy je lépe, a kdy si říká že teď volat nikam nebude, není tak zle. Hledat možnosti, jak si pomoct. Dát si to v lepších dnech třeba jako svoji práci, jako svůj úkol. "Budu hledat pomoc". Někdo tady zmínil reiki, a že je to jen krátkodobá úleva. No a co? ASPOŃ krátkodobá, je třeba si pomáhat jak jen to jde, a dny, kdy je nejhůř se musí přežit. Rozkrývat postupně ty složité procesy v mozku, odkud se berou (ano, samozřejmě že někteří to mají v genech - ale vzhledem ke zvyšujícímu se počtu to bude v genech minimum). Existuje Klíč k životu, kterým tě zkušený terapeut při plném vědomí dostane až třeba do doby početí, společně hledáte toho kostlivce, který za to může. Existuje spousta technik, které po krůčcích vytahují na povrch to, co způsobilo tyhle stavy. (jasně že to není univerzální, jen dávám podněty, protože spousta těch nemocných vůbec neví, že JE nějaká možnost). Psychoanalýza, rodinné konstelace, reiki, Chrám života, někomu pomůže víra v Boha...zkoušet, hledat něco, někoho, kdo bude jakýsi majáček v tom strašáku.
Když je někdo nemocný rakovinou, taky je jen mizivé procento těch, kteří ji přijmou jako fakt a nic nedělají. Každý nějakým způsobem proti té nemoci bojuje.
Věřím Raduši každé slovo, že má špatné zkušenosti s doktory, že si myslela, že dělají pokusy. Mám stejný pocit na základě prožitého. Dneska je těžké najít psychologa nebo psychiatra, který má empatii a životní zkušenosti.

Víš o co mi jde? Že když se tady bude prezentovat, že tohle nepomůže a tamto nepomůže a tamto je k ničemu a že nepomůže nic, doma je nikdo nechápe, tak ty holky, které potřebují chytit nějaký záchytný bod, tak jej nenajdou, protože nabudou dojmu, že jim vážně není pomoci, a ani nevyvinou v době, kdy je jim lépe, nějakou snahu. Znova opakuji že nezlehčuji nemoc jako takovou. Taky tady píše spousta těch, které se z deprese dostala. Tak proč nepodpořit ty, které jsou nemocné zrovna teď, proč je naopak srážet řečma, že nic kromě léků nepomáhá? Proč ty, které se z deprese dostaly, napíšou že nic nejde.
Léky zmírní, a rozkrývání dušičky pomáhá zase z druhé strany. I kdyby jen krátkodobě, pořád je to plus.
Nehážu všechno na jednu hromadu, každý organismus je jiný, každému člověku pomůže něco jiného, někomu opravdu není pomoci, ale proč těm, kteří mají tu vůli, kteří o tom dokážou aspoň napsat, nedat naději, víru, že když to zkusí při léčbě i jinak, že to může pomoct?