Re: Vada neslučitelná se životem a donošení dítěte

Blesko:
Katja Baumgarten (nar. 1959) je německá porodní asistentka a filmová dokumentaristka. Když před deseti lety čekala čtvrté dítě, ocitla se v situaci, o níž nepřemýšlela ani v nejhorších snech. Ve 22. týdnu těhotenství se dozvěděla, že její syn trpí syndromem komplexní malformace plodu s velmi špatnou prognózou a že se zřejmě buď narodí mrtvý, nebo přežije jen krátce po porodu. Katja měla rozhodnout o tom, zda podstoupí umělé přerušení těhotenství, nebo zda své dítě navzdory tragické skutečnosti donosí. "Bylo zrovna krásné léto a subjektivně jsem měla pocit, že v mém břichu je všechno tak, jak bývalo i se zdravými dětmi. Syn, kterému jsem dala jméno Martin, kopal a pohyboval se. Jako porodní asistentka jsem věděla, co znamená interrupce v pokročilém těhotenství. Dítěti lékaři obvykle vpíchnou přímo do srdce smrtící injekci a následně uměle vyvolají porodní kontrakce. Když jsem si představila, že bych něčím takovým měla projít, všechno ve mně se vzpíralo. Tak jsem zkusila myslet víc na život než na smrt. Snažila jsem se, aby i mé dítě cítilo, jak všechno kolem kvete, jak svítí slunce. Chtěla jsem jemu i sobě zlou situaci aspoň trochu zpříjemnit." Vše bylo o to složitější, že Katja na svůj problém zůstala bez partnera. Martinův otec o dítě nestál a nakonec Katju opustil. "Měla jsem pocit, že jsem na všechno úplně sama. Byla jsem obklopena jen svými báječnými dětmi, kterým v té době bylo 12, 10 a 3 roky." Všechny se na sourozence těšily a těhotenství s Katjou prožívaly. Vysvětlila jim, co se stalo, že malý bratříček je těžce nemocný a nebude zřejmě dlouho žít. "Děti to dokázaly přijmout a já jsem i díky jejich postoji nakonec dospěla k rozhodnutí, že jediným možným řešením je nerozhodnout nic. Zřetelně jsem cítila, že kdybychom jako rodina tohle naše nemocné dítě odstranili, ocitli bychom se v nebezpečí vzájemné nedůvěry, že bychom třeba příště vyřadili i kohokoliv jiného z nás, kdo by vážně onemocněl nebo se stal nemohoucím. Závažně bychom oslabili vzájemnou soudržnost…" Zároveň si Katja uvědomila, v jaké úctě a respektu má ty ženy, které se v podobné situaci rozhodly jít onou druhou cestou. "Každá matka musí sama posoudit, co je pro ni a pro její rodinu nejpřijatelnější. Vůbec si nemyslím, že by interrupce byla snazším řešením," říká. Záhy zjistila, že vůbec není sama. Poznala cenu přátelství, o které dosud neměla potuchy. Malý Martin přišel na svět uprostřed své rodiny za asistence dvou lékařů a jedné porodní asistentky. "Každá ruka, která se ho dotkla, byla ruka milujícího člověka. Všichni jsme jeho příchod na svět vnímali jako mimořádnou událost, která spojila naše životy silou nevšedního prožitku. Neuměla jsem si představit, že by bylo možné pocítit takovou sílu lidské podpory a solidarity. Když Martin po třech a půl hodinách pokojně zemřel na mých prsou, poté, co se z nich i trochu napil, cítila jsem smutek a zcela zvláštní rozpoložení, ale už v tom nebylo zoufalství ani beznaděj, naopak. Cítila jsem, že kratičký život mého synáčka měl jedinečný význam pro všechny, kteří ho dokázali přijmout. Zpětně vnímám setkání s Martinem jako dar, jako něco, co ve mně a v nás všech probudilo to nejlepší, čeho jsme byli schopni."