Re: Genderová deziluze

Ananto,
ale vůbec ne. Moji předkové byli drobní řemeslníci a rolníci, žádná honorace. Jediný "pracháč" byl dědeček z otcovy strany, ale ten si babičku nevzal, jen ji obtěžkal a myslím, že se z toho nějak vyplatil nebo co.
Historek bych měla taky spousta. Třeba moji druhou babičku ve 14ti letech znásilnil statkář, u kterýho sloužila a díky tomu měla celej život velmi negativní postoj k pohlavnímu styku. Její sestra měla za svobodna dítě, taky nejspíš s nějakým selským synkem, a aby na kluka nezůstala sama, vzala si opilce, který jí dělal ze života celkem dost peklo. Naštěstí se celkem brzy uchlastal a žádné další děti s ním neměla. Dožila se požehnaného věku 86ti let a téměř do konce života dost těžce pracovala v zemědělství a ještě měla malé hospodářství kolem domu. Navíc se starala o vnoučata a pravnoučata.
Rozdíl bude v tom, že to všichni brali naprosto věcně. Byli realisté. Věděli, kde jsou jejich limity a nešli proti nim. To není o nějaké slepé poslušnosti Božích zákonů. Je to o uvědomování si sebe sama. Nemůžu chtít být pilot stíhačky, když mám na každém oku deset dioptrií a dřevěnou nohu.
Celý problém této diskuse není v tom, že by tu proti sobě stály dva tábory, z nichž jeden kope "za chlapy" a druhý "za ženské". Jde jen o to, že jedni si váží toho co mají a v rámci těchto možností jsou sami se sebou v pohodě, zatímco druzí pořád hledají, co by se ještě mělo změnit, co je špatně a co je "vůči ženám" nefér. Mne vůbec nezajímá, co je nefér vůči ženám nebo mužům. Spíš se zajímám o to, co je blbě vůči LIDEM. Co mají v rozkroku je mi srdečně jedno. To, že rozdíly mezi ženami a muži v obecné rovině existují je fakt a nevím, proč bych proti tomu měla bojovat.
A navíc - nikdy jsem se necítila jako "občan druhého řádu" proto, že jsem žena. Ovšem musela jsem se smířit (no, ještě jsem se s tím pravda tak docela nesmířila), že absence "ženských kvalit" a "ženského způsobu myšlení a jednání" mi znemožňuje žít jako "žena" a mít její výsady a privilegia.