To je strach každé matky, která má dceru!

Ta naše je malá, ale tak nějak tuším, že takoví lidé jsou blízko, jen je člověk nevidí na první pohled.
Jenom jsem se chtěla zeptat.. Co by tě přimělo si TENKRÁT o tom s někým popovídat? Jaký jsi měla vztah s matkou/otcem? Myslíš, že kdyby tě nějak poučila, že toto se nedělá, že bys za ní šla? Předpokládám, že tenkrát se o tom prostě nemluvilo.
Nenech se vyvést řečmi typu, že "si za to můžeš sama" a to ani od žen! Je to jen blbá fráze, co to dělá těm "chytrákům" jednodušší, protože to NECHTĚJÍ vidět a je jednodušší to pobrat takhle než si přiznat, že takový člověk by někdy mohl ublížit i jim či blízkým! Já bych např. měla problém s chlapem, co by to byť jen náznakem vyslovil. Byla bych ochotná se rozvést, přetrhnout rodinné vazby (kdyby to řekl např. brácha), protože pak už je jen krůček k tomu, že člověk si taková svinstva začne pro sebe "legalizovat", že za to může oběť!

Já jsem pár takových týpků také potkala, jednoho máme v rodině, ale osobně jsem s ním měla zkušenost "jen" lehce jenou. Tenkrát mi to přišlo jako možná trošku divné (14?) a pak jsme se dloooouho neviděli a pak už jsem byla asi stará. Ale šlo jen o "jakobynáhodné" osahávání. Domyslela jsem to později a pak jsem tam prostě nějakou dobu nejezdila. Naši se neptali. Později jsem přemýšlela, zda s ním neměla problém jeho vlastní dcera (je cca o 10 let mladší).. ale nikdy jsem neobjevila náznaky nějakého vnitřního stresu, tak jsem to neřešila, ale neptala se.
Doporučila bych ti svěřit se nějakému psychologovi. Myslím, že by mohl pomoci. Možná by ti pomohlo vyříkat si to i s tím násilníkem s oporou v zádech (i za cenu ztracených vztahů s rodinou).