jj, otázka "proč jsem si ježkovy voči pořizovala 2 děti když bych sama potřebovala někoho kdo by se o mě staral" mě napadá hodně často...... Snažím se nepřipouštět si myšlenky "kde bych byla kdybych je neměla", protože to fakt nepomáhá, je to sebemrskačství.
U první dcery jsem to měla takový mix - jednak jsem si připadala nejdůležitější na celým světě protože mám MIMINKO, ale na druhé straně ten klaustrofobní pocit z našeho bytu kor když pak šel muž do práce, a já tu zůstávala den co den, mimčo pořád buď chtělo jíst nebo se chovat, moc nebrečela ale když už jo tak jsem byla do dvou minut na zhroucení že to nevydržím... stávalo se mi že jsem se z noční košile oblíkla až těsně před příchodem manžela z práce... nedělala jsem nic protože mi přišlo že nic nemá cenu - uklizené se rozbordelaří, vyžehlené zmačkká apod (to už asi depka byla). Byla jsem neschopná si sama něco uvařit k jídlu (dřív i potom jsem na tom s vařením ok)protože to nemělo cenu- malá měla po všem prdy, jedla jsem samotné housky 2dny staré, záviděla jsem manželovi snad komplet všechno tehdy (svobodu pohybu, to že chodí do práce, že tam si dá v kantýně na co má chuť, že mluví s dospělejma lidma, že ho okolí "neopustilo" jako mě.... Když někdo přišel, byl zvědavej akorát na mimino, na mě ne, takže kolikrát jsem brečela i když tu byla návštěva - když si chovali mimčo šla jsem se vybulet do ložnice......
Přešlo to, sláva. Ale zpětně musím říct že tak tři měsíce jsem byla celkem schopně "mimo", i když jsem se pak vší silou snažila dokázat jak jsem "v pohodě". Kojení mi šlo - resp. malá pila dobře, byla jsem i ráda že nemusím zařizovat žádné ty flaštičky a prášky a tak, ale skončením kojení se mi skutečně dost ulevilo - předtím když jsem měla hlídání a někam jela bez dcery tak pořád byl stres abych se vrátila včas.
S druhým dítkem to bylo mnohem lepší, to jsem byla ten druhý případ "na obláčku euforie", plná energie. Tam ten zlom přišel až když malý začal lézt a starší ještě pořád žárlila. Připadal jsem si jak rozhodčí v ringu a dráb v jednom. Měla jsem stavy že jsem bulela jak želva protože bych strašně chtěla něco dělat (jezdit na tom koni, sázet stromky, rýt zahradu apod) ale nemohla jsem, jediné co jsem mohla bylo hlídat děti. Přišla jsem si strašně méněcenná, všichni makali jak šroubi (jaro, léto - baráky, zahrady, ségra, naši, tchánovci) a já tam furt jak ten tydýt jen dětem za zadkem aby někde nevlezli, nespadli, nepřizabili se.... Tam mě pak pomohl manžel když slíbil vzít si na týden dovolenou a být s dětmi a já jsem odjela na týden SAMa (resp. se ségrou, ale to se nepočítá když je dospělá a nemusela jsem se o ni starat) na 10 dní na dovču. Sice to nebyl lék na všechno, ale trochu jsem se sebrala.
Vydrž, přežij, dělej si čárky kolik už sis toho "odkroutila" a věř světlým zítřkům, jednou fakt přijdou