Re: Dal jste někdo dobrovolně na první noc dítě k sestrám?

Děti jsem si nechala u sebe, porody jsem měla lehké a krátké - vždy se mě zeptali, jestli je nechci na noc nechat sestřičkám. Nechtěla jsem. Po třetím porodu tam se mnou ležela maminka, které byla po dlouhém porodu totálně vyčerpaná a při přiložení malého k prsu omdlévala - jednou jsem musela vyskočit z postele, abych malého vzala do náruče... nabídli se jí, že ho může dát na sesternu - viděla jsem , jak moc nechce, ale taky jak moc je vyčerpaná. Protože jsem sama měla sil na rozdávání (kdo by taky po dvouhodinovém porodu byl vyčerpanej, že jo ) , tak jsem jí nabídla, že to zkusíme zvládnout, že jí pomůžu... zvládly jsme to. A tehdy jsem si uvědomila, kde je chyba na odděleních šestinedělí. Kdysi dávno tam vládla totální separace, kdy maminky měly ( krom kojení )děti celou dobu pryč - ŠPATNĚ! Dneska je moda mít mimi u sebe nepřetržitě, v jakémkoli stavu a BEZ POMOCI - OPĚT ŠPATNĚ! Pro upřesnění to - bez pomoci - je špatně. Kdysi dávno fungovaly porodní báby, tety, babičky, které rodičce pomáhaly, aby ona mohla být s miminkem nepřetržitě. To je to, co chybí v porodnicích. Dneska hned po porodu maminka přebaluje, koupe ... Nechci tady nastavovat nějaká řešení, jen nabízím něco k zamyšlení... Já vždycky odjížděla z oddělení šestinedělí totálně zdevastovaná - klasické pruďárny jako vizita v době, kdy mimi zrovna zabralo, uklízení v pět ráno atd... zlatý domov!
Samotné by mi asi bylo líto, kdybych kluky u sebe první noc neměla - dodneška si vybavuju, jak jsem na ně koukala a nemohla se jich pohledem nasytit!