Re: Děti znechucené výukou hry na nástroj

Učitelko hudby,
mne jako dítě nebavilo cvičit, ale ne DO 7 let, nýbrž OD 7 let, kdy jsem začala rozum brát a začalo mi být jasný, že bych ráda dělala úplně jiné věci... když začaly tak nějak krystalizovat moje skutečné zájmy a já jsem chtěla chodit do skauta nebo na stolní tenis a ne vrzat etudy (kdyby tehdá byl učitel co k čemu a nechal mne hrát i něco použitelného, asi bychom byli někde dost jinde, ale to se, jak jsi sama řekla, nestávalo). Ta nechuť narůstala s mým pocitem, že zatímco přehrávám stupnice, utíká mi čas, někde jinde probíhají aktivity, jichž bych se ráda účastnila... no a vzhledem k tomu, že jsem pak chodila do hudebky 3-4x týdně (nauka, dvakrát týdně hodina cella, pak třeba to kvarteto), tak provozovat jiné aktivity bylo naprosto nemožné, jiné kroužky se kryly s mou výukou cella atd.
Pro koho jsou ty osnovy? Ty jsou snad psané na pilně cvičící žáky, kteří když ty osnovy dodrží, budou moct pak přelézt na konzervatoř... ale jistě nejsou psané na normálního člověka, který si prostě chce (nebo ani nechce) zahrát pro radost, rozhodně nemá v plánu koncertovat, stát se virtuosem, nebo nějak hudbu spojit se svojí profesí. Já právě myslím, že pro takovéto lidi jsou osnovy bezpředmětné.
Jistě že i technická cvičení jsou potřeba, ale jde o to najít správnou vyváženost tak, aby to nebylo odrazující.
Já taky vidím paralelu s jazyky jako psala myslím Winky (mimochodem taky učím angličtinu a v dost podobném duchu jako jsi popsala) a měla bych ještě jednu paralelu, a sice sport u dětí. Taky už tu proběhly diskuse na to téma, dneska když chtějí rodiče dát kluka na fotbal aby se vylítal, našel si kamarády a získal kladný vztah k pohybu, tak jsou většinou hned vtáhnuti do té mašinérie výkonnostního sportu - dítě musí začít chodit v pěti letech, protože pak už je pozdě (u hudebních nástrojů to samé... u nás na ZUŠ nebylo jediný dítě, co by začalo chodit třeba až od 3., 5. nebo jiné třídy... prostě buď od první nebo je pozdě), klub okamžitě nárokuje volný čas dítěte a potažmo i rodičů - třikrát týdně trénink (cvičit - ne hrát pro radost! - 20 minut denně), pravidelné zápasy (koncerty) a už to frčí. Nechceš? Říkáš že si chceš jen začutat pro pobavení? Ale my se tady nebavíme, my musíme podávat výkony a objíždět okresní přebory! Nechceš vystupovat na koncertech? Nechceš jet podle osnov? Ale to pak není to "správné" hraní, to my moc rádi nevidíme, my bychom chtěli, aby sis od nás odnesl něco jiného než že budeš umět hrát u táboráku...
Já tím učitelko neříkám nic proti Tobě, můj vztah k hře na hudební nástroje je diametrálně odlišný od toho Tvého, moje očekávání i penzum energie a angažovanosti, které jsem hudbě ochotna věnovat jsou taky a priori jiné, takže nelze absolutně srovnávat.
No ale problém je asi v tom, že lidí "jako já" je většina, a učí je ta "druhá sorta lidí", která ale soudí podle sebe a snaží se je napasovat do svých osnov.

K Tvému "radost přináší hlavně úspěch z toho, že dělám pokrok" já za sebe říkám, že dítě jako já nevidělo radost z pokroku když pokročilo od durových stupnic k mollovým. Já jsem zažívala radost tehdy, když jsem hrála to co jsem měla ráda (a u kytary jsem pak trávila hodiny a celé dny) a sama jsem měla zájem na tom, abych hrála co nejlépe.