Re: Potrat - jak jej prožívají lékaři?

Řekla bych vám asi toto, po prvních pár letech ve zdravotnictví, kdy jsem byla až příliš empatická, jsem přestala spát a ve finále zkončila na těch antidepresivech a s pocitem strachu vrátit se zpátky. Ono se o téhle profesi strašně hezky mluví a píše, ale ať si to někdo zkusí. Máte pocit, že musíte všem pomoct, pro všechny mít dobré slovo, pořád se smát, protože pokud se nesmějete, tak jste hned protivná sestra. Ale pak tam chybí to, co vám nemůže nikdo dát...vrátit vám osobně tu obrovskou dávku porozumění a lásky, kterou z vás během služby pacienti doslova vycucají... Můžete mít tisíckrát přítele, manžela...ale tohle prostě nedokáže, ikdyby sebevíc chtěl. A při směnách, které jsou čím dál horší a směn je čím dál víc, protože sestry díky nové legislativě prostě nejsou...a nebudou...
Zdravotník, ať je to lékař sestra... se prostě nesmí vciťovat do problémů svých pacientů, protože by se ztoho zbláznil. Ale druhá stránka věci je to, že musí umět s pacienty a jejich rodinou jednat. Může si myslet opak, ale musí umět je uklidnit a dodat aspoň špetku naděje, že to zase bude v pořádku...pokud je to reálné... Bohužel jsou i tací, co jsou protivní...s tím už pak nikdo nic nenadělá...
Ale chci vás všechny o něco poprosit...snažte se i vy ostatní nás zdravotníky zkusit chápat. Jsme taky jenom lidi. Konkrétně já za posledních 10 dnů odsloužila 9 dvanáctek...a to pak opravdu člověk nemá nejmenší chuť ani sílu se smát...jenže tohle nikdo nevidí...