Potrat ve 23.tt. pro VVV

Můj potratový deníček, aneb jak Lacenka rodila potřetí…

I když nepatřím mezi pravidelné návštěvnice tohoto fóra, tak i přesto se s vámi podělím o svůj zážitek. Možná i proto že jsem odsud dostávala pravidelné emaili s tím co vše již naše miminko v bříško umí a co nás pěkného a příjemného čeká... A pak střih a tady začíná náš příběh...


Těhotenství

Když jsem na začátku letošního roku objevila na testu //, dost mě to překvapilo, měla jsem jiné plány (chtěla jsem nějaké kilo shodit a dát se malinko do pořádku jako ženská a ne jako maminka) doma dva raubíře (v té době 2roky a 3,5 ) a manžela co chodil v té době do práce 12hodin denně 7 dní v týdnu…Podmínky pro další plánované dítě tedy nic moc, ale děti chceme i 4, tak jsme byli rádi že se naplánovalo bez potíží samo. První měsíce byli standartně nepříjemné, jako u většiny těhotenství, nevonosti, šílená únava, podrážděnost, spavost, ale když je vás víc nebojíte se vlka nic všechny radosti a strasti jsme probíraly s holkama v diskuzích a bříška pomalu rostla, radovali jsme se s každé kontroly, s každého negativního testu (krev), ultrazvuku, skvělých výsledků triplů a amniovek. A pak nastalo další krásné období “ velké UTZ“ nádherná podívaná pro rodiče, ze které si mnohé z nás odnášeli krásné fotečky a DVD se svými drobečky v bříšku a ve většině případů jsme se i dozvěděli copak to té které mamince plave v bříšku zda holčička či chlapeček… Já až “fanaticky“ chtěla holčičku, dva kluky už doma máme a tak jsem se těšila na UTZ jak malá, že se konečně dozvím že nám plave v bříšku Liduška..

Problém

UTZ(21tt) byl krásný, paní doktorka nám vše nahrávala na DVD, srdíčko jak dostihový koník, nohy dlouhé po tatínkovi a pořád mimčo cpalo hlavičku k sondě jako by se i ono na nás chtělo podívat…A pak došlo na řadu pohlaví. Trochu to vázlo a tak se manžel zeptal, jestli je nějaký problém že se popřípadě (s bolavým srdíčkem ) bez této informace obejdem a počkáme si na překvapení. Prý problém není, je to určitě chlapeček, ale paní doktorka nevidí penis a tak má možná drobnou kosmetickou vadu Hypospadii (rozštěp močové trubice), ale že bude lepší když se objednáme ke specialistovi a ten se na to za týden ještě podívá…Doma jsem si o této vadě našla na inetu dostupné inf. a opravdu by to nebyl zas tak zásadní hendikep do života, kvůli kterému by se brouček nemohl narodit… Fajn za týden jsem se uklidnila a v “klidu“ šla na kontrolní UTZ (22tt), kde mi to pan doktor měl potvrdit nebo vyvrátit… To co se ovšem dělo v ordinaci bylo jak hodně zlý sen… Pan doktor diagnozu potvrdil a bohužel našel ještě mnohem zásadnější postižení… Extrofhii močového měchýře – pro srozumitelnost naše miminko mělo v bříšku díru, ze které mu vyhřezl močový měchýř, který nebyl uzavřen. Chyběla stydká kost a pohlaví bylo natolik poškozeno, že nebylo patrné, zda je to chlapeček či děvče…Diagnosa byla jasná… teď co s tím…

Získávání informací a nejtěžší rozhodnutí v životě

Okamžitě jsem volala manžela a jeli do dětské nemocnice k primáři urologie, který nám ukázal obrázky takto postižených narozených dětí, vysvětlil jaké jsou možnosti operací a jaký je jejich další život. To už jsme byli s manželem rozhodnuti, že je to sice vada slučitelná se životem, ale rozhodně ne s důstojným, plnohodnotným a radostným životem děťátka i celé naší rodiny. To byla středa, v pátek jsme měli konzultaci s genetičkou, kde jsme byli „donuceni“ srozumitelně vyslovit, že miminko umře „ ano půjdeme na potrat“ Nezdá se to, ale těžší větu jsem snad v životě neřekla. Schválila naše rozhodnutí a snažila se nám to ulehčit jak to jen šlo. Ještě ten den jsem podstoupila amniocentézu (aby se mohla vyloučit infekce v plodové vodě) a rozjeli jsme se do porodnice domluvit si termín zákroku. Naivně jsem doufala že nám to ulehčí a už si mě tam nechají… Omyl, nejprve nás nechali čekat 2hodiny v příjmové čekárně, abych se po té dozvěděla že nemocnice praská ve švech a přijmou mě až za týden v pátek. To jsem nevydržela… v záplavě slz a bezmoci jsem se skácela „k zemi“ s tím, že jestli mě bude miminek ještě týden okopávat tak se zblázním…Doktorka pochopila a namáčkla mě na příjem „už“ v pondělí odpoledne. Dostala jsem domů sedativa a víkend prožila v mlze částečně zíráním do prázdna, částečně „tlacháním“ s holkama na interentu. Bohužel i to mi bylo v neděli odepřeno, neb se mám pos.alo připojení na internet…

Nástup do nemocnice

V pondělí jsem v jednu nastoupila do porodnice, Opět jsme s manželem strávili 1,5 hodinu v příjmové ambulanci (plné maminek s novorozencama, malými dětmi a obrovskými bříšky…) Po té co jsem byla v ambulanci asi 2 minuty jsme byli posláni na lůžkové oddělení. Bohužel lůžko volné nebylo a tak nás čekala další hodina a půl v čekárně než propustili pacientku, která mi uvolnila postel. Nadstandart jsem odmítla, nesnesla jsem pomyšlení že budu sama mazi 4 zdmi a nic mě ani na chvilku nerozptýlí… Na pokoji byla maminka s bříškem (34tt) a maminka po císařském řezu bez miminka (to bylo v inkubátoru). V pondělí se nic nedělo jen večer mi pan doktor zavedl tyčinky na přípravu porod. cest. Po celou dobu hospitalizace jsem dostávala silná sedativa, takže mě tak nějak bylo vše jedno… Pořádně jíst jsem nemohla už týden, takže ani tam jsem nic nejedla.

Porod
V úterý ráno jsem šla na UTZ, kde konzilium lékařů (3 doktoři) potvrdilo zjištěnou vadu. Injekcí do břicha mi byla vpravena látka, která měla vyvolat stahy děložní a já byla převezena zpět na normální pokoj, kde jsem byla po celou!!!! dobu porodu, včetně závěrečné fáze…. Kontrakce se mi po té látce nerozběhly a tak následovala kapačka s oxytocinem, nic, druhá, nic, třetí začli slabé kontrakce. PA chodila kontrolovat, a protože už naštěstí byly doby návštěv obě maminky se na celé odpoledne vytratily. Upřímně, taky bych si takový zážitek nechala raději ujít…. Stahy se dostaly do obrátek docela rychle, takže chvíli sprcha a pak jsem si došla na sesternu pro PA že je to teda už dost silný kafe, ať mi dá něco od bolesti. Ta se mnou došla na pokoj s tím že jsem sotva vylezla na postel aby mě vyšetřila. Na kolik jsem byla otevřené nevím,ale tlaky na konečník jsem neměla… Nicméně PA do mě sáhla a (pořád mi říkala co dělá, byla absolutně úžasná a citlivá, jak jen to šlo) takže do mě sáhla a při mém současném zatlační protrhla rukou plodové obaly, odtekla plodová voda. Na druhé zatlačení jsem vytlačila miminko… PA nevěřila vlastním uším, když jsem jí řekla, že ho chci vidět. Dost mi to rozmlouvala, ale ten pohled nikdy nezapomenu. Miminko bylo maličké, ale strašně krásné trochu sebou cukalo (prý doznívání nervové činosti, neb už bylo mrtvé) a já si sama rozdělala nožičky, abych se přesvědčila, že bolístku opravdu mělo a podívala se co to vlastně je. Poškození bylo opravdu velké (ale ne hnusné, jen takový uzlíček, který tam nepatřil), takže jen podle ještě jednoho takové váčku o kousek níž usuzuji, že to byl asi opravdu chlapeček. Hned po porodu jsem volala manželovi (musel zůstat doma s klukama…) a už mě vezli na sál k revizi dělohy (se divím že to drsňáci taky neudělali na tom pokoji No když už tak už, ne? Narkóza byla sladká, zdálo se mi o našich broučcích a skoro mě bylo líto že mě probudili Po návratu na pokoj jsem pomalu ještě v narkóze volala manželovi a mámě a posílala SMS kamarádům a známým (myslím že je fér těm kterým bych v září po porodu psala, že máme miminko, napsat ať už na to září nečekají…).

Oklepání se a opuštění porodnice

Večer jsem už byla v kondici, takže WC, sprcha a u Ordinace v růžové zahradě dokonce i povečeřela.(rohlík a čaj…) Na noc jsem si vzala poslední půlku antidepresiva (dali mi celé, ale já se cítím dobře…) a teď (středa večer 20.5.09) jsem již prášků prostá… Z pokoje mě vyšoupli hned ráno po vizitě (8hod.) a do 11hod jsem čekala na chotbě na propouštěcí zprávu a fakturu na regulační poplatek…(škoda to jakkoli komentovat!!!!)

Závěr a poděkování

Takže tak jsem rodila potřetí já. Maminky, já už vážně neberu žádné léky (možná ještě doznívají ty mega dávky ze včerejška - 19.5.), ale cítím se fyzicky i psychicky v pohodě. Jak to???? Já toho našeho drobka viděla. Na rozdíl od nejasných úmrtí, nebo skrytých vad srdce (atd.) mi měli vadu viditelnou, já se hned po porodu přesvědčila o tom, že naše miminko by nemělo hezký život, nebylo by zdravé, nebylo by šťastné, prožilo by si spoustu bolesti, ponížení a kdoví jak dlouho by to peklo po narození přežilo…Pak je tu moje rodina, kdy se doma vlastně nic nezměnilo, kluci se perou a hádají jako dřív, manžel za celé tři dny ani myčku nezapl a psovi, obludě jedná příšerné, už zase asi došly baterky v protištěkacím obojku a tak celé odpoledne řve a řve…
Třeba se jednou k té naší vysněné Lidušce, nebo tomu raráškovi Vítkovi taky dopracujem.
Děkuji manželovi, dětem, mojí mamince za podporu a bohu za velmi krutou, ale poučnou lekci do dalšího života….