Diskuze : Hlavní : Strach z porodu

Abnormální strach z porodu, tokofobie, je fobie jako každá jiná a je třeba to vědět. V tomto případě nepomohou dobře míněné rady typu "porodila každá", "miminko za to stojí" atd. Chtěla bych sdílet svoji zkušenost a doufám, že to třeba někomu pomůže. Touto fobií trpím již od puberty a zhoršilo se to ještě tím, že pracuji v rozvojových zemích a viděla jsem ženy velmi trpět. Do cca 36 let jsem děti vůbec neplánovala, pak se to změnilo. Vaginální porod je pro mě ale naprosto nepředstavitelný, i když vím, že je to přirozené - prostě rozumově to vím, ale nejsem schopná ten blok překonat. Objednala jsem se proto na konzultaci s psychiatrem s cílem získat lékařskou zprávu jako indikaci k císařského řezu (toho jse se kupodivu nebála). K mému překvapení mě lékařka ani nenabídla terapii. Řekla, že fobie je opravdu jasná a že v mém věku není na co čekat, a zprávu mi slíbila. Otěhotněla jsem rychle, i když jsem pořád měla strach, zda to vyjde, zda tam ta lékařka pořád bude a zda nezmění názor. Ve 3 měsících jsem si zprávu vyzvedla a pak s ní šla do porodnice do poradny. Zde mi jí nejdříve neuznali, protože byla příliš stručná, druhý pokus již vyšel (cca půl stránky) a do mé karty zavedli indikaci k císaři. Snažila jsem se chodit ke stejnému lékaři. Při každé poradně jsem kontrolovala, že v mé kartě ta indikace je, prostě ten iracionální strach tam pořád byl. Nechtěla jsem podplácet konkrétního lékaře z obavy, kdyby porod přišel dřív a on byl třeba v zahraničí. Což se ukázalo jako moudré. Týden před naplánovaným termínem mi v noci odtekla plodová voda. V porodnici nás přijali a zeptali se, jestli jsem ochotná počkat na ráno (kontrakce nebyly žádné), souhlasila jsem a nakonec vše proběhlo naprosto v pohodě, nemohu si vůbec stěžovat, miminko zdravé. Chtěla jsem v epidurálu (ale nabízeli i celkovou narkozu), aby se miminko mohlo po porodu přisát, což se povedlo. První den na JIP v pohodě, bolest žádná, a i pak se to dalo zvládnout. Jsem velmi ráda, že to takto vyšlo, za 6 dní nás pustili domů a funguji normálně. Pokud tedy trpíte tak abnormálním strachem/fobií jako já a je to překážka k otěhotnění, ale dítě velmi chcete, zkuste tuto cestu přes psychiatra. Člověk musí překonat určité stigma "přeci nejsem blázen, abych šla k psychiatrovi", ale pokud dítě opravdu chce, a nechcete riskovat porodní trauma, tak to za toto vyběhání a vyřízení stojí. Držím palce.

Abnormální strach z porodu, tokofobie, je fobie jako každá jiná a je třeba to vědět. V tomto případě nepomohou dobře míněné rady typu "porodila každá", "miminko za to stojí" atd. Chtěla bych sdílet svoji zkušenost a doufám, že to třeba někomu pomůže. Touto fobií trpím již od puberty a zhoršilo se to ještě tím, že pracuji v rozvojových zemích a viděla jsem ženy velmi trpět. Do cca 36 let jsem děti vůbec neplánovala, pak se to změnilo. Vaginální porod je pro mě ale naprosto nepředstavitelný, i když vím, že je to přirozené - prostě rozumově to vím, ale nejsem schopná ten blok překonat. Objednala jsem se proto na konzultaci s psychiatrem s cílem získat lékařskou zprávu jako indikaci k císařského řezu (toho jse se kupodivu nebála). K mému překvapení mě lékařka ani nenabídla terapii. Řekla, že fobie je opravdu jasná a že v mém věku není na co čekat, a zprávu mi slíbila. Otěhotněla jsem rychle, i když jsem pořád měla strach, zda to vyjde, zda tam ta lékařka pořád bude a zda nezmění názor. Ve 3 měsících jsem si zprávu vyzvedla a pak s ní šla do porodnice do poradny. Zde mi jí nejdříve neuznali, protože byla příliš stručná, druhý pokus již vyšel (cca půl stránky) a do mé karty zavedli indikaci k císaři. Snažila jsem se chodit ke stejnému lékaři. Při každé poradně jsem kontrolovala, že v mé kartě ta indikace je, prostě ten iracionální strach tam pořád byl. Nechtěla jsem podplácet konkrétního lékaře z obavy, kdyby porod přišel dřív a on byl třeba v zahraničí. Což se ukázalo jako moudré. Týden před naplánovaným termínem mi v noci odtekla plodová voda. V porodnici nás přijali a zeptali se, jestli jsem ochotná počkat na ráno (kontrakce nebyly žádné), souhlasila jsem a nakonec vše proběhlo naprosto v pohodě, nemohu si vůbec stěžovat, miminko zdravé. Chtěla jsem v epidurálu (ale nabízeli i celkovou narkozu), aby se miminko mohlo po porodu přisát, což se povedlo. První den na JIP v pohodě, bolest žádná, a i pak se to dalo zvládnout. Jsem velmi ráda, že to takto vyšlo, za 6 dní nás pustili domů a funguji normálně. Pokud tedy trpíte tak abnormálním strachem/fobií jako já a je to překážka k otěhotnění, ale dítě velmi chcete, zkuste tuto cestu přes psychiatra. Člověk musí překonat určité stigma "přeci nejsem blázen, abych šla k psychiatrovi", ale pokud dítě opravdu chce, a nechcete riskovat porodní trauma, tak to za toto vyběhání a vyřízení stojí. Držím palce.

Abnormální strach z porodu, tokofobie, je fobie jako každá jiná a je třeba to vědět. V tomto případě nepomohou dobře míněné rady typu "porodila každá", "miminko za to stojí" atd. Chtěla bych sdílet svoji zkušenost a doufám, že to třeba někomu pomůže. Touto fobií trpím již od puberty a zhoršilo se to ještě tím, že pracuji v rozvojových zemích a viděla jsem ženy velmi trpět. Do cca 36 let jsem děti vůbec neplánovala, pak se to změnilo. Vaginální porod je pro mě ale naprosto nepředstavitelný, i když vím, že je to přirozené - prostě rozumově to vím, ale nejsem schopná ten blok překonat. Objednala jsem se proto na konzultaci s psychiatrem s cílem získat lékařskou zprávu jako indikaci k císařského řezu (toho jse se kupodivu nebála). K mému překvapení mě lékařka ani nenabídla terapii. Řekla, že fobie je opravdu jasná a že v mém věku není na co čekat, a zprávu mi slíbila. Otěhotněla jsem rychle, i když jsem pořád měla strach, zda to vyjde, zda tam ta lékařka pořád bude a zda nezmění názor. Ve 3 měsících jsem si zprávu vyzvedla a pak s ní šla do porodnice do poradny. Zde mi jí nejdříve neuznali, protože byla příliš stručná, druhý pokus již vyšel (cca půl stránky) a do mé karty zavedli indikaci k císaři. Snažila jsem se chodit ke stejnému lékaři. Při každé poradně jsem kontrolovala, že v mé kartě ta indikace je, prostě ten iracionální strach tam pořád byl. Nechtěla jsem podplácet konkrétního lékaře z obavy, kdyby porod přišel dřív a on byl třeba v zahraničí. Což se ukázalo jako moudré. Týden před naplánovaným termínem mi v noci odtekla plodová voda. V porodnici nás přijali a zeptali se, jestli jsem ochotná počkat na ráno (kontrakce nebyly žádné), souhlasila jsem a nakonec vše proběhlo naprosto v pohodě, nemohu si vůbec stěžovat, miminko zdravé. Chtěla jsem v epidurálu (ale nabízeli i celkovou narkozu), aby se miminko mohlo po porodu přisát, což se povedlo. První den na JIP v pohodě, bolest žádná, a i pak se to dalo zvládnout. Jsem velmi ráda, že to takto vyšlo, za 6 dní nás pustili domů a funguji normálně. Pokud tedy trpíte tak abnormálním strachem/fobií jako já a je to překážka k otěhotnění, ale dítě velmi chcete, zkuste tuto cestu přes psychiatra. Člověk musí překonat určité stigma "přeci nejsem blázen, abych šla k psychiatrovi", ale pokud dítě opravdu chce, a nechcete riskovat porodní trauma, tak to za toto vyběhání a vyřízení stojí. Držím palce.

Abnormální strach z porodu, tokofobie, je fobie jako každá jiná a je třeba to vědět. V tomto případě nepomohou dobře míněné rady typu "porodila každá", "miminko za to stojí" atd. Chtěla bych sdílet svoji zkušenost a doufám, že to třeba někomu pomůže. Touto fobií trpím již od puberty a zhoršilo se to ještě tím, že pracuji v rozvojových zemích a viděla jsem ženy velmi trpět. Do cca 36 let jsem děti vůbec neplánovala, pak se to změnilo. Vaginální porod je pro mě ale naprosto nepředstavitelný, i když vím, že je to přirozené - prostě rozumově to vím, ale nejsem schopná ten blok překonat. Objednala jsem se proto na konzultaci s psychiatrem s cílem získat lékařskou zprávu jako indikaci k císařského řezu (toho jse se kupodivu nebála). K mému překvapení mě lékařka ani nenabídla terapii. Řekla, že fobie je opravdu jasná a že v mém věku není na co čekat, a zprávu mi slíbila. Otěhotněla jsem rychle, i když jsem pořád měla strach, zda to vyjde, zda tam ta lékařka pořád bude a zda nezmění názor. Ve 3 měsících jsem si zprávu vyzvedla a pak s ní šla do porodnice do poradny. Zde mi jí nejdříve neuznali, protože byla příliš stručná, druhý pokus již vyšel (cca půl stránky) a do mé karty zavedli indikaci k císaři. Snažila jsem se chodit ke stejnému lékaři. Při každé poradně jsem kontrolovala, že v mé kartě ta indikace je, prostě ten iracionální strach tam pořád byl. Nechtěla jsem podplácet konkrétního lékaře z obavy, kdyby porod přišel dřív a on byl třeba v zahraničí. Což se ukázalo jako moudré. Týden před naplánovaným termínem mi v noci odtekla plodová voda. V porodnici nás přijali a zeptali se, jestli jsem ochotná počkat na ráno (kontrakce nebyly žádné), souhlasila jsem a nakonec vše proběhlo naprosto v pohodě, nemohu si vůbec stěžovat, miminko zdravé. Chtěla jsem v epidurálu (ale nabízeli i celkovou narkozu), aby se miminko mohlo po porodu přisát, což se povedlo. První den na JIP v pohodě, bolest žádná, a i pak se to dalo zvládnout. Jsem velmi ráda, že to takto vyšlo, za 6 dní nás pustili domů a funguji normálně. Pokud tedy trpíte tak abnormálním strachem/fobií jako já a je to překážka k otěhotnění, ale dítě velmi chcete, zkuste tuto cestu přes psychiatra. Člověk musí překonat určité stigma "přeci nejsem blázen, abych šla k psychiatrovi", ale pokud dítě opravdu chce, a nechcete riskovat porodní trauma, tak to za toto vyběhání a vyřízení stojí. Držím palce.

Psala jsem, co pomohlo mě.