Diskuze : Hlavní : Vysoké školy

A zo je právě ono. Na starý kolena je ti blbý neumět, takže se učíš víc a tím ti přijde, že to jde pomaleji. Zase vidíš víc souvislostí a to to usnadňuje.

Já začala dálkově studovat soc.pedagogiku ve 42 letech. Docela mě zvedlo sebevědomí, že jsem se na vejšku jen tak dostala. Obor byl zajímavý, ale je fakt že ve zkouškovém jsem doma moc nefungovala,vše musel zastat manžel, k tomu jsem pracovala na částečný. Nicméně zvládnout se to určitè dalo.Po prvním semestru jsem nakonec vše přehodnotila, jednak jsem si uvědomila, že to není taková srdcovka, abych tomu obětovala 3 roky, druhým negativní bylo finanční ohodnocení v tomto oboru, které je vesměs mizerné. Tak jsem se zcela spontánně vrhla do podnikání ve zcela jiném oboru, kde se mi hodně daří. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. Toho půlrok na VS ale určitě nelituji, svým způsobem mě to obohatilo. Někdy i cesta je cíl.

Agatho,
hrozně záleží na tom, co je to za studium... jestli je to nějaký "měkký" okecávací obor, tak se to nejspíš zvládnout dá (a pokud je to obor, o který se beztak zajímáš, tak nejspíš spoustu věcí už víš a nebudeš se je muset učit). Pokud je to něco, na co se člověk fakt musí šrotit (typu medicína, farmakologie atd.) a musí znát spoustu názvů a dat, která se nedají logicky odvodit, tak si to nedokážu představit.

Z mojí zkušenosti - po čtyřicítce to všechno ještě jde, energie má člověk dost a tak. Pro mě byla velká rána padesátka - zřejmě v souvislosti s přechodem. Velký propad energetické hladiny - a zdraví. A i změna osobního nastavení - zřejmě související s tou energií - fakt už nemám chuť / náladu zabývat se věcmi, které považuju za zbytečné (viz. jak tu někdo zmiňoval "psát diplomku proto, abych se naučila psát diplomku") - jsem v životní fázi (a kdo ví, kolik času budu mít), kdy bych si KONEČNĚ mohla dělat, co chci - ve smyslu zařídit život tak, aby v tom bylo mě dobře - kdy nemusím brát ohledy na to, že bych měla dělat kariéru (abych vydělávala rozumné peníze a mohla si zařídit bydlení atd.), měla myslet na děti a jejich potřeby a přizpůsobovat sebe potřebám okolí - teď mám šanci si konečně žít alespoň částečně po svém - dokud na to mám ještě trochu těch sil a zdraví - takže školu bych vnímala jako velmi úkornou (zvlášť s činnostmi, které se dělají jen pro to, aby se vyvíjela / vykazovala činnost).
Vnímám teď víc to, že mi ubývá času - a nechci ho promarnit zbytečnostmi.

Je mi 46 a studuju specku v Olomouci. Je to třetí VŠ při zaměstnání a rodině. Jako ve 30 to šlo líp, ale porad je to reálné a ty víkendy ve škole miluju. Není jich moc, člověk vypadne do jiného prostředí, s každým studiem jsem poznala spoustu zajímavých lidí... prostě samé výhody
Pokud to člověka baví, tak to zvládat jde. Ale chce to zapojení celé rodiny do fungování.

"budeš studovat VS abys mohla pracovat jako dobrovolník???" asi to mysli tak, ze behem studia chce v oboru pracovat jako dobrovolnik.