Mariana +2 |
|
(17.7.2015 3:04:31) Tak předně myslím že jak to skutečně bylo nevíme jistě zhola nic.
Pokud bych tedy spekulovala, za předpokladu že to byla sebevražda, což možné jistě je, tak by ji podle mně spáchala právě proto - z hrdosti, a také myslím pokud ztratila naději - tedy pokud se dozvěděla že syn byl zavražděn. Pokud nežil následník, mohla vnímat situaci jako beznadějnou. Aby předešla ponížení být vláčena ulicemi Říma jako prezentace Oktaviánova triumfu, což byl tehdy obvyklý způsob nakládání s poraženými krály a náčelníky. Pokud lze věřit alespoň částečně tomu jak je příběh znám, tedy postoji a pohnutkám Oktaviána, tak asi tušila že jeho neokouzlí že s ním se jí nepodaří to co s Césarem a Markem Aureliem.
Myslím že právě pro své vnímaní nadřazenosti a "božskosti" (a to věím že tomu faraoni skutečně věřili) se mi sebevražda zdá dosti pravděpodobná.
U Oktaviána se mi naopak zdá mnohem pravděpodobnější, že právě Kleopatru by raději tím Římem v provazech vodil, právě z "mediálních" důvodů. Samozřejmě mohl mít i jiné, dnes neznámé důvody pro vraždu, nebo mohla být zabita v rámci nějaké přehnané aktivity vojáků, či třeba i nehody.
Nicméně v případě Kleopatry se mi zdá fakt ta sebevražda jako nejpravděpodobnější možnost, právě kvůli tomu překažení triumfu vítěze. A i když asi nepochybně v posmrtný život egypťané věřili, nemyslím že to až tak souviselo. Spíš ta prezentace vlastní svobodné vůle. Neochota podrobit se. V rámci toho co ji pravděpodobně jinak čekalo, což musela vědět jak to chodí, si nemyslím že se při prezentování v okovech římským davům dala ukázat nějaké síla, nevím jak by se mohla postavit osudu. Byla by prezentována jako trofej, otrokyně, a posléze by ji čekala asi smrt, protože z dlouhodobého hlediska by ji Oktavián asi naživu nenechal. Dovedu si představit že přesně takto mohla uvažovat.
Ale tak co my víme ....
|
Tizi |
|
(17.7.2015 9:38:06) No, asi tak jak píše Mariana. Nechat se vláčet jako otrok při triumfu vítězů a pak být zabit nikoho o síle ani hrdosti nepřesvědčí. Mně se jeví jako pravděpodobnější, že hrdý člověk nebude mít strach odejít z tohoto světa o něco dřív a tím připravit nepřítele o největší triumf a vyhnout se ponížení.
Vybavuje se mi třeba osud asi nejznámějšího galského vůdce proti Římanům, Vercingetoriga, jediného, který Caesarovým legiím dokázal uštědřit těžkou porážku, ale i on musel nakonec kapitulovat, když byli obklíčení u Alesie a vypráví se, že výměnou za lepší podmínky pro své spolubojovníky při kapitulaci, nechal na Římanech, aby rozhodli, jestli se má vzdát živý nebo mrtvý. Římané ho sice chtěli živého, ale jenom proto, aby po několikaletém vězení byl veden jako zajatec při Caesarově triumfu v Římě a poté byl uškrcen. Vercingetorigovi všechna čest, že se pro své spolubojovníky obětoval, ale proč by tím chtěl dobrovolně někdo procházet?
|
|
|