Pam-pela |
|
(1.8.2014 1:13:58) ..je to pro ni velikánská změna...snažila bych se to moc okatě neřešit, k malému se chová hezky, tedy se snaží se s tím vyrovnat, a to je důležité.
Udělala bych si každý den čas jen pro ni...až bude někdo malého hlídat...ale fakt tak, abych nebyla ve střehu, až malý zabrečí, abych hned k němu běžela...prostě být jen pro ni na 100%.
Ona se s tím nějak vyrovná, chce to čas a pevné nervy, myslím, že je důležité, že tu svou zlobu nebo zklamání neobrací vůči miminku..
A jinak - jeden psycholog vysvětloval nějaké mamince problémy s děckem při narození dalšího sourozence tak, aby si představila sitruaci, že k nim domů přibude ještě jedna žena a manžel to bude komentovat slovy - "miláčku, přivedl jsem ti kamarádku. Teď sice budu víc s ní a budu se jí víc věnovat a bude spát se mnou, protože mě víc potřebuje, ale neboj, časem si spolu budete vařit a uklízet, určitě si budete rozumět. Všechno ji naučíš, ukážeš, budete se mít určitě rády. A teď běž a udělej té paní něco k jídlu, budeme se o ni starat spolu".
Děti prostě taky žárlí na rodičovskou pozornost, a projevuje se to různě. Starší dcera narození o 4 roky mladšího bráchy nesla statečně a rozumně... mladší dcera - bylo jí necelých 13 měsíců) narození mladšího bráchy odstonala (byla nemocná poprvé), týden se mě stranila, a navíc máme natočenou její neuvěřitelnou reakci vševypovídajících grimas, když jsme nejmladšího přivezli domů a poprvé ho uviděla.
když ale nakonec zjistily, že je máme rády všechny, nějak se to zklidnilo a myslím, že se te´d kolikrát pěkně spiknou i proti nám...ta žárlivost tam tolik není.
Navíc je docela dobrá ta kombinace holka x kluk .
|
Pam-pela |
|
(1.8.2014 1:23:15) Jé, Jitule, já to až teď dočetla celé...a už si i vzpomínám, jaký příběh to pokračuje . Pro tu holčičku je ta celá situace těžká možná stejně jako pro tebe, děti dokážou přesně vycítit maminčino rozpoložení a vy jste všichni byli a ještě asi jste pod strašlivým stresem. Pokud dělá malá jen takovéhle schválnosti...fakt bych to extra neřešila (tedy nějakým trápením, prostě by dostala hadr a šla by schody utřít, aby věděla, jakou to dá práci), i ona se musí vyrovnávat se spoustou změn a hlavně napětí okolo sebe, očekávání, strachu. Tomu všemu musí čelit. Trápit se kvůli tomu není určitě třeba, je to fáze, přejde to. Čím míň důrazu na to budete klást, tím dřív, řekla bych. A asi hlavně její maminka pro holčičku byla tím přístavem, oporou, bezpečím...a najednou je tam i malinký vetřelec...a ona ztrácí možná další jistotu - tedy dělá věci, aby "si jí všimli". zaujmout může člověk v tom dobrém, ale i opačně samozřejmě. Zaujmout opačně (tedy zlobením, hloupými skutky) je mnohem lehčí.. Vůbec to nesouvisí s tím, že by se o ni nikdo nestaral, ale s tím, jak co ona vnímá a chápe a z čeho má strach.
Jinak moc moc držím palce, aby to šlo s manželem takhle zázračně i dál...a abyste byla zase brzo spokojená rodina
|
Juldafulda |
|
(1.8.2014 7:37:20) Jitule neboj ono to odezni. U nas pri narozeni druheho ditete st. syn taky presne toto a mozna jeste horsi. Malou prijal, kdyz ji bylo asi tak 8 mesicu a zacala s ni byt sranda. Naproti tomu mame ted 7 mesicni miminko a prostredni dcera se ted chova uplne desne. Kdyz se maly narodil, tak z nej byla uplne paf a jak se zacal plazit a komunikovat a navic on je porad tak pozitivne naladeny, ze je hrozne tezky ukryvat "nadseni", tak mame ted peklicko na zemi. Uz to trva pres dva mesice.
Navic jestli mala citi stres, ze je tatinek nemocny. ONa to ted fakt nema moc jednoduche. Ale naprosto te chapu. Clovek potrebuje byt aspon trochu vyklidneny kvuli kojeni a miminku, protoze to vsechno vyciti. Mne se treba ve stresu spatne spousti mliko. Je to tezky, ale bude lip, ver mi.
|
|
Kamisi |
|
(1.8.2014 9:35:19) Pam-pela to napsala hezky. Ještě bych dodala - dcerka možná cítí z tebe určité napětí a vůbec netuší, z čeho jsi nešťastná, smutná atd. a na základě toho pak může reagovat. Je dobré jí říkat o svých pocitech a trápeních, ona tě pak bude mít šanci pochopit a nemusí si důvody domýšlet. Často si myslíme, že děti chráníme tím, že v sobě skrýváme svoje starosti, jenže naše nervozita se k nim dostane, ať chceme nebo ne a děti nerozumí, co to je, jen silně vnímají emoce.
|
|
|
Fren |
|
(1.8.2014 10:45:05) ten sycholog je teda na hlavu,měl by vrátit školné.Je diametrální rozdíl přivést si domů milenku a když se narodí do rodiny dítě Takový kydy,to mě vždy zvedne ze židle teda.
|
Pam-pela |
|
(1.8.2014 11:00:06) Fren, jak to, že je to jiné? V principu je to stejné. Jde o boj a strach o lásku a výlučné postavení nejbližšího nejmilovanějšího člověka (lidí), strach, že už nebudeme jediní nejdůležitější, že se musíme dělit o lásku, pozornost, náruč, postel . Někdo ten pocit (nevím, zda se tomu dá říkat žárlivost) mít nemusí, někdo to může mít ve zvýšené míře...a malé děti se to moc rozumově řešit neumí. Ty spíš změní svoje chování nějakým neobvyklým způsobem. A zas je to dané jejich povahou, někdo bude pasivní (stáhne se, bude zamlklý, plačtivý, bude se počurávat,...), někdo agresivní (proti sobě, proti rodiči, proti sourozenci,...). Co taky jiného může dělat? Musí vlastně tu situaci nějak přijmout. A v tomhle případ toho to tříleté dítě musí přijímat opravdu hodně. nemocného tátu, malé mimčo, nešťastnou maminku, zlobícího se dědu. Je toho prostě moc...je dobře, že tu agresi neobrací proti malému nebo proti sobě, ale že "jen" dělá věci, které se nedělají...
|
|
|
|