Fren, jak to, že je to jiné? V principu je to stejné.
Jde o boj a strach o lásku a výlučné postavení nejbližšího nejmilovanějšího člověka (lidí), strach, že už nebudeme jediní nejdůležitější, že se musíme dělit o lásku, pozornost, náruč, postel . Někdo ten pocit (nevím, zda se tomu dá říkat žárlivost) mít nemusí, někdo to může mít ve zvýšené míře...a malé děti se to moc rozumově řešit neumí.
Ty spíš změní svoje chování nějakým neobvyklým způsobem. A zas je to dané jejich povahou, někdo bude pasivní (stáhne se, bude zamlklý, plačtivý, bude se počurávat,...), někdo agresivní (proti sobě, proti rodiči, proti sourozenci,...).
Co taky jiného může dělat? Musí vlastně tu situaci nějak přijmout.
A v tomhle případ toho to tříleté dítě musí přijímat opravdu hodně. nemocného tátu, malé mimčo, nešťastnou maminku, zlobícího se dědu. Je toho prostě moc...je dobře, že tu agresi neobrací proti malému nebo proti sobě, ale že "jen" dělá věci, které se nedělají...