Ivona,Klára02,Tereza06 | •
|
(18.11.2009 21:23:58) zatloukat zatloukat,musí to být těžké,ale nechat si vše pro sebe.Pokud by to nešlo vydržet,šla bych za psychologem.Máme oba hnědé oči,v mé rodině převládají hnědé,u manžela taky jen tchán má modré.Starší dcera je modrooká,mladší hnědooká.Na manžela není moc podobná ani jedna,jsou spíše do naší rodiny.Když se stala výměna dětí v porodnici,tak jsme se o tom doma bavili a oba jsme se shodli,že geny negeny,když bysme po roce zjistili,že nám holky vyměnili,tak bysme je měnit nechtěli,pokud někoho vychovávám od miminka a mám ho rád,je pak těžké bez něho žít.Ale potom co jsme viděli,jak reagoval otec co měl podezření a jeho matka-NIC NEŘIKAT
|
dirty+tobík 4/06+sebík 4/09 |
|
(18.11.2009 21:35:09) no já nevím, myslím, že zakladatelka s tím smířená vůbec není a nevím, jestli bych nevolila radši přiznání... prošla jsem si tedy "pouze" poměrem s jiným mužem... ale nesnesla jsem to lhaní a cítila jsem se tak blbě, že jsem to na sebe všechno práskla... otázkou ale je, jestli jsem si prostě sobecky nepotřebovala ulevit... možná by byl pro tebe schůdnější ten psycholog, jak tu někdo psal, myslím, že je to dobrá volba, nebudeš na to sama a zároveň možná nebude potřeba "odhalit se", navíc si to sama v sobě srovnáš, dobrej nápad
|
JiBi* |
|
(19.11.2009 8:52:19) Osobně si nedovedu představit, co si všichni, kteří doporučují psychologa, slibují, že s h-anou psycholog udělá? Nevím, jestli nepřeceňují jeho schopnosti, nevěřím, že ať ji psycholog řekne cokoli, že by jí ten fakt, že dcera není jejího přítele, přestal vadit. Nijak h-anu nesoudím, společnost je takto nastavená už dosti dlouho, že mimomanželské vztahy nejsou zas až nic tak odsouzeníhodného, ale ty důsledky..., nechtěla bych být v její kůži a kdyby bylo v mých silách ji jakkoliv pomoci, ráda to udělám, ale, bohužel, to nejde.
|
JiBi* |
|
(19.11.2009 9:10:45) Já to nevidím jako upřímnost za každou, ale to "přiznání" jako možnost, aby se zakladatelce život stal snesitelnější - její stavy se mi totiž jeví už jako dost vážné, příjde mi, že je v depresi, a ne že má jen "depku", v tom zprofanovaném slova smyslu, ale ve skutečné depresi, s kterou tady má asi málokdo zkušenost. A obávám se, že pokud se nějakým způsobem její psychika nesrovná, že to může mít katastrofální následky.
|
|
|
Naxii M05+ K08 + J16 |
|
(19.11.2009 9:00:03) Jibi, psycholog za tebe nevyřeší problémy ale může tě vyslechnou a k řešení tě popostrčit..Pokud zakladatelka nezvládá co se stalo, tak bych jí taky doporučila psychologa.. Je to nestraná osoba která tu věc může vitěj jinak než ona a někdy stačí si o věcech jen promluvit.. Byla jsi někdy u psychologa?Já ano.. a mě to teda sakra pomohlo..
|
Naxii M05+ K08 + J16 |
|
(19.11.2009 9:11:23) Holky, tak to rozhodně, ale já si myslím, že tady genetická vazba ale moc neznamená..Navíc není lehký sžít se pro mě s cizím člověkem.. vzít ho jako otce.. Tady se to řešit nemusí,tady si nejsou cizí a vztah tam je..
.. Já si myslím, že v tomto případě rozhodně není upřímnost na místě.. nechala bych ale na zakladatelce, co si z toho vybere a taky bych se poradila s psychologem.. člověk se vyventiluje a pak teprve bude vědět, jak to cítí.. tečka..Víc nemám co dodat..Hodně štěstí.
|
MarkétaP + 4 dcerky |
|
(19.11.2009 9:16:22) Maxii, jenže tady nejde o tu genetiku. Spousta mužů vychovábá nebiologické dítě a mají krásný vztah, ale svobodně se k tomu rozhodli. Nedostali se to té situace podvodem. Tyhle utajené věci stejně nakonec někde vyplavou (i když třeba jen v podvědomí) a zejména to dítě si může do života nést hodně těžkou zátěž.
Už dlouho se ví, že adoptované dítě by mělo vědět, že je adoptované, a mělo by mít možnost srovnat se se svými kořeny. Pro kukačky to z psychologického hlediska platí dvojnásob, tam totiž ve lži nežije jen to dítě, ale i oba rodiče.
|
MM, 2 kluci |
|
(19.11.2009 10:50:49) ... považuji za trochu sporné - takové to dnes módní přeceňování "biologie" (třeba tzv. povaha - ano, má genetickou složku, ale většina je stějně daná prostředím, lidmi-vzory chování, které kolem sebe vidíme) a že děti prý za každou cenu musejí vědět že jsou adoptované... Nejsem si tím tak jista. A ne zdaleka všichni odbornící se na tom shodují.
Ano, sdílím ten názor z hlediska upřímnosti ve vztazích - že dítě má právo na pravidvé odpovědi na všechny své otázky, tudíž jednoho dne i na otázku, jak k nim přišlo. To ano. Ale NE z hlediska nějakých "kořenů" apod.!
Nadzvedává mě ze židle, když tohle slyším třeba v případech, kdy dítě bylo odloženo, opuštěno už jako miminko či batole... - Vidím to tak že když se pak (pokud možno co nejdřív!) dostane do láskyplné fungující rodiny, tak tito lidé se stanou jeho rodiči, tečka! ONI jsou pak jeho "kořeny" v tom smyslu že s nimi odmalička žilo, od nich a s nimi se naučilo ty nejzákladnější věci do života, žitím s nimi si formovalo své hodnoty...
Ano, má právo se ve vhodném okamžiku dozvědět že k nim přišlo ne z bříška, ale z dětského domova apod., ale není na místě dělat z této věcné informace nějakou mystickou bublinu o tzv. "kořenech"! Byly prostě důvody proč dítě dostalo jako rodiče ty co má (i když "nebio", no a co ;-)). I kdyby se po 20 letech dojímalo svými tzv. kořeny, hledalo "bio" rodiče apod. (kteří by se evtl. také dojímali - po 20 letech nezájmu), tak to na základních skutečnostech (kdo je jeho rodina) nic nemění.
Je to podle mě spíš hledání takového toho "Co by bylo kdyby...?" Hodně mladých lidí tím projde, ať už jsou adoptovaní nebo ne. Já jsem takto třeba jednu dobu řešila, co by bývalo bylo a jaká bych byla i já, jaké bych měla možnosti ale i omezení, prostě jakýc život bych měla, KDBYBY moji rodiče po roce 1968 neemigrovali... Ta myšlenka mě přitahovala, hrála jsem si s ní, dokonce rodičům jeden čas i vyčítala že mě třeba připravili o možnost mít kolem sebe naše příbuzné, měla jsem chuť dělat naschvál něco co by je v tomto ohledu naštvalo, čím bych se od nich jakoby vzdálila...
To mě naštěstí rychle přešlo - ale chci tím tady říct, že je toto podle mého názoru dnes často mylně interpretováno - holt když se jedná o adoptivní dítě, hned se to strčí do škatulky "hledání kořenů". Přitom podobným hledáním čehosi, svého jiného já, jiných "nežitých" možností a "co by kdyby" ve spojení s určitým vzdorem projde většina dospívajících mladých lidí.
K výchozímu příspěvku neříkám tak, ani tak. Nějak si to nedokážu představit a nechci radit a už vůbec ne soudit. Neřešila bych ani tak "bio-nebio", ale právě ten podvod, to že přítel to nepodstoupil dobrovolně. Ale asi bych se také spíš obávala že by přiznání přineslo víc škody než užitku. Svěření se psychologovi či někomu kdo už díky své profesi ze povinnen mlčet, považuji za dobrý nápad.
|
JiBi* |
|
(19.11.2009 11:20:46) MM, je to sice na jinou diskuzi, ale...jsi sama adoptovaná...? vychováváš dospívající přijaté dítě ?
Který, prosím odborník, je pro to, aby se dítěti neřekla pravda o jeho původu? Myslím ale odborníka na náhradní rodinnou péči, ne jen tak nějakého psychologa?
|
MM, 2 kluci |
|
(19.11.2009 11:33:44) ... ale že to informování by se nemělo dít kvůli nějakým tzv. "kořenům", ale kvůli upřímnosti a důvěře v rodine - to je rozdíl!
Píše se o tom třeba tady (oficiální dporučení pro rodiče adoptivnách dětí - pro ty z Vás co umí německy, kdyžtak najdeu i něco česky, až bude víc času). Píše se tam mj.:
"Ein adoptiertes Kind kann später den Wunsch äußern, lieber bei seinen leiblichen oder anderen Eltern aufgewachsen zu sein. Ähnliche Wunschträume kommen auch bei leiblichen Kindern häufig vor. Die Auseinandersetzung mit den Eltern, mit der Familie, ist ein Entwicklungsprozess, der zur Identitätsbildung eines jeden jungen Menschen notwendig ist."
-> Tedy přeloženo asi tak: "Adoptivní dítě může později projevit přání, aby bylo vyrůstalo u svých vlastních nebo jiných rodičů. Podobné sny/přání se vyskytují i u vlastních dětí. Potýkání/vyrovnávání se s rodiči, s rodinou, je vývojový proces, který je nezbytný pro tvorbu identity kažého mladého člověka."
Nějak v tomto smyslu jsem myslela svůj předchozí příspevek.
|
MM, 2 kluci |
|
(19.11.2009 11:42:55) ... dále se tam píše:
"Der wichtigste Grund, Ihr Kind über seine Adoption aufzuklären, besteht darin, es erleben zu lassen, dass Ihr Familienleben auf Ehrlichkeit, Offenheit und gegenseitigem Vertrauen aufgebaut ist. Es braucht dieses Wissen auch als Schutz gegen die Außenwelt."
-> tedy: "Nejdůležitější důvod, proč byste měli své dítě informovat o tom že je adoptované, spočívá v tom, aby zažilo, že Váš rodinný život se zakládá na upřímnosti, otevřenosti a vzájemné důveře. Potřebuje toto vědomí i jako ochranu proti vnějšími světu."
A dál se tam píše, že pak dítě, když mu později na hříště či ve škole někdo řekne že je adoptované, tak prostě odvětí "No a?" a nezpůsobí mu to žádné zmatky.
Řekla bych že to platí obecně. Čím víc je něco v rodině obestřeno tajemstvím a tabu, tím víc jsou děti pak v pubertě/dospívání v pokušení chtít toto tajemství odhalit a jaksi použít proti svým rodičům. Takže pto mě to téma vůbec není o nějakém "bio/nebio".
Ale to jsme se už hodně vzdálili od původního tématu, pardon...
|
|
|
|
MarkétaP + 4 dcerky |
|
(19.11.2009 19:52:49) MM, nejde o konkrétní kořeny, ale prostě o celkovou identitu tohjo adoptovaného dítěte jako osobnosti, jde to hodně hluboko. Četla jsem o tom fakt velmi dobrý text, kdysi jsem na něj narazila pod nějakým Maceščiným článkem, dávalo to hodně smysl.
|
MarkétaP + 4 dcerky |
|
(19.11.2009 19:55:22) Přečetla jsem si to ještě jednou - přesně jak popisuješ to pubertální tápání, součástí toho je právě plné přijetí toho, že jsem adoptovaný, co asi byli moji rodiče atd. nejde o to se s nimi setkat, ale přijmout je, i s tím, co mi dali a nedali. Pokud to to dítě nemůže udělat, neco vevnitř bude hodně chybět a může se to projevit někde úplně jinde.
|
MM, 2 kluci |
|
(19.11.2009 23:27:04) ... dík !
|
|
|
|
|
|
|
JiBi* |
|
(19.11.2009 9:39:30) No právě, že jsem u psychologa byla, dokonce jsem byla přítomná tzv. stavění rodinných konstelací a notně by ses divila, jak tam takové nevyřčené pravdy vyjdou najevo, třebaže nikdo neví, o co vlastně konkrétně jde - a o to je to horší, nikdo pak neví, co to vlastně v té rodině je, co tam nehraje, jen to každý cítí, že to tam je.
|
|
|
|
|