Přidat odpověď
Jsem zoufalá. Mám 5 letého kluka, kterého vychovávám s nynějším přítelem. Před 1,5 rokem se mi naodila holčička, kterou jsem ale zplodila s jiným mužem - byl to úlet, vůbec o něj nemám zájem, byla tam jen ohromná přitažlivost. Zvažovala jsem co, chtěla jsem jít snad i na potrat, ale pak jsem od toho ustoupila. Nejsem asi ten typ..byla jsem jak omámená, prostě jsem chtěla to miminko a na následky tak nějak nemyslela.Byla jsem fakt mimo, žila jsem jen tím co je, že jsem těhotná a je to krásný atd..postupně (už v těhotenství) jsem začla mít velký výčitky atd. Teď je to tak, že mám období, kdy brečím obden. Nemůžu se dívat na film, kde je šťastná rodinka, nemůžu kolem sebe vidět děti, které jsou podobné svým tatínkům( a je jich spousta)..
Uvědomuju si,jakej jsem udělala prů.r a jak klamu všechny své blízké. Hrozně nechci aby to někdy prasklo, protože by mi nám to s dětmi zničilo život a mému přítelovi také. On si hrozně váží rodiny, kterou máme a vůbec věří na krevní pouto atd. To samé jeho rodiče. Byl by to konec všeho, kdyby se na to přišlo. Jenže ona se docela začíná podobat svému biol. otci. Dívám se na ní každý den a chce se mi plakat..už jsem měla i černé myšlenky jako že kdyby to prasklo, tak si vezmu život..:( jenže děti miluju a stejně bych to neudělala.
Prosím, nemáte někdo ve svém okolí také někoho z podobným osudem?
Jaký je váš názor na to? Říct pravdu a ulevit svědomí nebo zatloukat, zatloukat...
Snesu i kritiku, tak klidně do mě!
Díky
Předchozí