Deníky Fotoalba Recepty Vzkazy
   Hlavní stránka deníků 

Deník Jak žít s jinakostí?
Tipy rodičů romských dětí, užitečné rady, vlastní zkušenosti, zajímavé články apod.


[<<Předchozích 10] Články 1116 z 16 
 Černé dítě v bílé rodině IIIJak žít s jinakostí?

-pokračování-

Základní důvěra
Vývojovou psychologii tento problém zajímal od nepaměti. Ve světě patří mezi klasické práce dílo Erika H. Eriksona Dětství a společnost (1950, česky Argo 2002). Erikson na základě výzkumů mezi dětmi i přírodními národy domýšlí a zjemňuje Freudův koncept psychosexuálního vývoje, zejména zohledňuje kulturní a společenské faktory. Popisuje konflikt mezi základní důvěrou a nedůvěrou, který je klíčový pro první rok života. Řečeno co nejjednodušeji: nezíská- li dítě hned na počátku důvěru ve „své“ lidi (mámu, tátu či tetu), nevěří sobě, a tudíž ani světu okolo. „Dítě začne důvěřovat ve svět. Protože se mu tisíckrát potvrdí zkušenost, že když se matka vzdálí, vždy se zase vrátí,“ píše Erikson.
Zdejší čtenáři mají štěstí, že již desítky let lze číst práce Zdeňka Matějčka a Josefa Langmeiera, zejména knihu Psychická deprivace v dětství. Jejich dlouhodobé výzkumy mezi dětmi v kojeneckých ústavech a dětských domovech potvrzují právě děti, jejichž základní psychické potřeby nebyly dostatečně uspokojovány.
Odložené děti často zažily odmítnutí opakovaně: chvilku je vychovává někdo z příbuzných, chvilku matka, chvilku tety v ústavu. „Co děti nejvíc potřebují? Mnoho věcí, ale ze všeho snad nejvíce jistotu ve vztazích ke svým lidem,“ opakuje tuzemský klasik výchovy dětí Zdeněk Matějček v edukativní knížce Co děti nejvíc potřebují.
Děti, které si nevybudovaly vlastní identitu, mají v jistém smyslu neohraničené „já“. Neustále testují hranice, upoutávají na sebe pozornost (krádežemi, lhaním). Takové dítě nemá vnější řád zvnitřněný do podoby svědomí. K tomu přidejme poměrně častý výskyt medicínské diagnózy ADHD (attention deficit hyperactivity disoorder, tedy hyperaktivita i porucha pozornosti). Hyperaktivita, poruchy soustředění a učení, počurávání (nikoli neurotické), chronický zánět uší, šoupání nohama, přerývaný spánek... to vše se dříve dávalo pod zkratku LMD – lehká mozková dysfunkce.
Černé dítě to má vždycky těžší, ať už si hledá holku či kluka, nebo když se ve škole vyšetřuje krádež. A tyhle všechny handicapy se sčítají.

 

-pokračování-

Více ...
Vložil: Romčátka dne 4.1.2010| Bez komentářů | Přidej komentář | Poslat mailem
 Černé dítě v bílé rodině IVJak žít s jinakostí?
-pokračování-

Kokosové děti
„Rodiče mi nerozumí“ je standardní pocit adolescenta, jímž se vymezuje vůči primární rodině. „Kokosové děti“ – na povrchu černé, uvnitř pobělošštěné – jej cítí obzvlášť silně („Nechápou mne, nemají mne rádi, protože jsem černej“). A často z něj vyvozují dramatické závěry: útěky, odmítnutí celé rodiny, krádeže a „pomsty“. Jenže... co když „bílí“ rodiče svým „černým“ dětem opravdu příliš nerozumějí?
Bolestný rozchod osvojených dětí s novou rodinou – v pubertě nepříjemně častý – přivedl v posledních letech „progresisty“ mezi romisty, rodiči a pěstouny k poměrně novému přístupu: věří v posilování romské identity i u dětí vychovávaných v bílých rodinách. Existuje totiž široce sdílený příběh: s malými to šlo, ale pak přišla puberta a oni utekli za svou smečkou… Není však zřejmé, do jaké míry je tento scénář specifický pro osvojené děti. Učitelky a vychovatelky v Chánově popisují úplně stejný příběh, opakující se rok co rok: hodné a zlaté romské děti se v pubertě změní způsobem, na který současná škola ani jiné instituce nedokážou reagovat. Lákání party, nových věcí i sexu je takové, že oficiální motivace (jedničky, pochvaly, hry, aspirace na další vzdělávání) nemají v tomhle souboji šanci.
Již zmíněná psycholožka a romistka Martina Vančáková rozjela před pár lety projekt Naše romské dítě, které chce posilovat romskou identitu osvojených dětí. Pořádají setkání pěstounů a rodičů, hrají romskou muziku a vyprávějí romské pohádky, Romské muzeum v Brně připravuje pro sdružení víkendové programy.
„V létě, když je pěkně, natáhneme plachtu a se staršíma dětma se touláme po kraji. Oheň, brambory, deky a hvězdy. Aby alespoň trochu ochutnaly vůni kočování,“ směje se táta Tomáš. „Nevím, do jaké míry je to správné. Hlavně nás to baví.“
Snaha ukázat dětem jejich „dobré“ romství má dva motivy: jeden idealistický, romantický (to jsi ty, milujeme tě právě proto, že jsi tmavý a jiný), druhý ryze praktický (aby dítě v pubertě neuteklo se „špatnou“ romskou partou).


Možná si jen nerozumíme
Jinakost nespočívá jen v odlišných odstínech vlasů či pleti. Jinakost je mnohem hlubší. Deprivované děti myslí a vnímají svět jinak. A jejich rodiče či pěstouni jejich jazyku a myšlení jen málokdy dokážou porozumět. Nabízí se připomenutí teorie „jazykových kódů“, se kterou přišel v roce 1971 sociolog a lingvista Bernard Basil Bernstein.
Nová – intelektuální či křesťanská – rodina mluví často rozvitým jazykovým kódem, připraveným k abstraktnímu myšlení a uvažování o budoucnu. Pokud jím dítě není schopno myslet a mluvit, musí se rodiče či pěstouni umět přepnout do jeho jednoduchého myšlení. Žádné levity, žádné „když se nebudeš učit, budeš málo vydělávat“… Deprivované dítě potřebuje mnohem jednodušší způsob řeči. Často je nutné říct „Nesmíš!“ namísto složité konstrukce „Jednou by tě to mrzelo“.
„Davídek nějak nechápe čas. Aby teď nedostal vynadáno, zalže, i když ví, že nejpozději do deseti minut se lež provalí a pak dostane třeba pořádně na zadek, protože ten malér už bude velikej. Ale tohle on nedokáže pochopit. Ví, že za lhaní a podvádění je mnohem větší trest než za jakékoli „normální“ přestupky (když něco zničí, ztratí, nakonec i když něco ukradne). Přesto si nemůže pomoct. Zalže, aby TEĎ neměl průšvih,“ vysvětluje Klára.
Deprivované děti mají problém se svým já, málokdy tudíž nesou „mravní řád v sobě“, a velmi často rozumějí jen okamžitým hrozbám a okamžitým ziskům. Vše ostatní jsou „kecy“, které není třeba brát příliš vážně.
Romské děti si ovšem neosvojují jen idealističtí intelektuálové či křesťanské rodiny, ale jen málokdy si vezme romské dítě do adopce rodina „podobného způsobu života a myšlení“. Znalci, kteří v oboru působí desítky let, říkají, že existuje JEDEN případ adopce romského dítěte romskou rodinou. Puma v domě aneb Jak na to?
„Těžký je ten začátek, než si uvědomíš, jak se lidský bytosti lišej. Já si dřív myslela, že když jsem na děti hodná, stačí jim dát pastelky a vony si budou vybarvovat. A ne že je rozlámou a pokusej se jima vypíchnout kočičce oko,“ vypráví Klára. „Jasně že znám pár lidí, co lžou a kradou, něco sem přece jen zažila, ale tak nějak jsem si myslela, že na ně asi byli rodiče zlí... než si na tohle zvykneš, tak chvíli valíš bulvy.“
Dítě, které nemá jasné vlastní hranice, které nemá žádný „zákon“ v sobě, potřebuje neskonale striktnější hranice vnější. Potřebuje vidět okamžité důsledky negativního jednání (ukradneš – trest přijde hned) a povede-li se mu něco, že odměna stojí za to.
„Miriam měla vážné potíže s cizími věcmi,“ vypráví Tomáš. „Ale podařilo se nám, aby pocítila, jak strašně se jí to nevyplatí na všech frontách: ve škole, ve městě, na kroužcích… Rok vydržela – a má krásný nový mobil, lepší než většina spolužaček… Zní to tak jednoduše… ale jsou za tím stovky hodin jednání, vyjednávání, přesvědčování, výslechů, kontrol, obrovská investice hněvu i policejních praktik, přesná koordinace mezi školou, náma a všema zúčastněnejma.“
Brilantně tento problém popsala romistka Petra Vrtbovská v časopise Respekt v článku zvaném „Co si počne kočka s pumou?“: „O čem by tedy měla přemýšlet neromská rodina, která uvažuje o přijetí romského dítěte? Určitě o tom, že bude žít s dítětem, které pochází z jiného kmene. Malá puma bude možná potřebovat, aby se kočky občas chovaly jako opravdové šelmy a daly jí pevně najevo, že ji zvládnou…“
Když Tereza Boučková zhmotnila svou zkušenost s výchovou romských chlapečků ve filmu Smradi, všichni ji chválili. Aktivisté za „službu dobré věci“, ti druzí za realistický, nepatetický popis potíží a trablů. Když o pár let později zveřejnila v rozhovoru pro časopis Marianne své frustrující zkušenosti s výchovou těch samých kluků v období po 16. roce, strhla se mela. A bouři vyvolala i její loňská autobiografická kniha Rok kohouta. Popisuje závěrečnou fázi rozchodu rodiny s adoptovanými kluky, hlubokou frustraci člověka, který dělá vše, co může, podle svého nejlepšího svědomí a znalosti, a výsledek je přesto tristní.


-pokračování-

Více ...
Vložil: Romčátka dne 4.1.2010| Bez komentářů | Přidej komentář | Poslat mailem
 Černé dítě v bílé rodině VJak žít s jinakostí?
-pokračování-

Již před Boučkovou vydala zajímavou knihu Dagmar Zezulová, dnes primářka ve Svitavách, matka a pěstounka. V rozhovoru pro rádio Proglas vzpomíná, jak knížka Domov je místo, odkud tě nevyhodí (2006) vznikala: „Začala jsem psát pod dojmem internetového příspěvku jedné žadatelky o adopci, který se mi zdál velmi naivní. Uvědomila jsem si, že se stejnou naivitou jsme vstupovali do náhradní rodinné péče i my a nepochybně mnoho dalších manželů… Začínala jsem psát v době, kdy jsme prožívali řadu složitých situací, které jsme si dříve neuměli představit ani ve snu.“ Ukazuje-li Rok kohouta temnou stránku soužití, Domov spíše tu světlou – a nebýt nedostupnosti této knihy, bylo by možné právě ji doporučit i jako „kuchařku“ pro potenciální pěstouny či rodiče.
Výchova cizích dětí se v mnoha aspektech natolik liší, že vzpomínka na vlastní dětství nestačí. Informací je málo, nejsou žádná data, příprava k náhradnímu rodičovství na úřadech je úmorná (ve smyslu výběru), přitom směšná (nenaučí vás nic). Zjevně přitom nestačí jen chápat a milovat, vydržet, být tolerantní, důsledný – ctnosti, pro něž se lze rozhodnout. Tato výchova je náročná především na dovednosti, jež má před prvním osvojením jen zlomek rodičů.
V zemi, kde tolik dětí žije v materiálním nasycení a hlubokém citovém nedostatku v kojeneckých ústavech a dětských domovech, je každé osvojení či pěstounství k nezaplacení. Ale adopce nepoučená a naivní může skončit katastrofou, která hrubě poznamená adoptivní rodiče, jejich biologické děti a v prvé řadě osudem stíhané děti osvojené. Nebylo by mnoha z nich nakonec lépe v ústavu?
Tomáš se uprostřed zatápění v kamnech zarazí, jako bych nechápal, co mi celý den vysvětloval: „Ne, tohle si opravdu nemyslím. Přes všechny pochyby, přes všechno trápení, přes fakt, že šance na „normální“, nekriminální život je u mnoha dětí poměrně malá, jsem přesvědčený, že skoro všechno je lepší než kojeňák.“
(Jména rodičů i dětí, včetně mnohých identifikačních detailů, byla v zájmu ochrany dětí pozměněna.)
***

Nikdy by nás nenapadlo, že bychom vychovávali přijaté děti jinak než Miriam, která se nám narodila doma. To by nám tehdy přišlo nespravedlivý, diskriminační, nebezpečný. Lidské mládě, pokud nemá v prvním roce života dostatek podnětů, bezpečí, láskyplné péče, se nevyvine zdravě. Tuhle trhlinu lze částečně přemostit, ale nikdy nejde úplně zasypat.

Pěstouni zkoušejí v posledních letech novou strategii: snaží se posilovat romskou identitu dětí vychovávaných v bílých rodinách. Věří, že děti pak „neutečou“ za špatnou romskou partou.

Adopce je „velké dílo“. Ale adopce nepoučená a naivní může skončit katastrofou, která poznamená adoptivní rodiče, jejich biologické děti a v prvé řadě osudem stíhané děti osvojené

PETR KAMBERSKÝ

-konec-

Více ...
Vložil: Romčátka dne 4.1.2010| Bez komentářů | Přidej komentář | Poslat mailem
 Bezplatná linka pro oběti diskriminaceJak žít s jinakostí?

ROMEA spouští linku pro oběti diskriminace a násilí z nenávisti Praha, 18.9.2009 14:36, (ROMEA) Sdílet Na telefonní linku 800 307 307 se mohou od nynějška zdarma obracet osoby, které se setkaly s nerovným přístupem, diskriminací či násilím z nenávisti. Těmto obětem se dostane bezplatné pomoci od právníků, kteří se na oblast spojenou s porušováním lidských práv a diskriminací dlouhodobě specializují. Pracovníci linky budou klientům k dispozici v pracovní dny od 9 do 17 hodin. Projekt je určen zejména jedincům z romské minority, u nichž je zvýšený předpoklad, že se z ekonomických i dalších důvodů nemají šanci účinně bránit. Cílem projektu je pomáhat osobám, které byly postihnuty nežádoucím jednáním zejména v oblasti školství, pracovního trhu, nebo se setkaly s nerovným či diskriminačním přístupem ze strany samospráv a příslušníků Policie ČR. Rovněž je pomoc určena obětem násilí z nenávisti. Konkrétně se může jednat například o takové, ale i jiné případy: neoprávněné přeřazení dítěte do speciální školy nerovný přístup pedagogů k dítěti verbální či fyzické napadení dítěte na půdě školy nerovný přístup ze strany zaměstnavatele k romskému uchazeči o volné pracovní místo rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele za nedodržení zákonných podmínek neplnění povinností příslušníků samospráv a Policie ČR směrem k romskému klientovi překračování pravomocí příslušníků samospráv a Policie ČR násilí motivované nenávistí k příslušníkům etnických či národnostních menšin (verbální či fyzické útoky, zastrašování, vydírání, vyhrožování, útoky na majetek či hanobení pietních míst motivované nenávistí). Kromě samotné snahy prosadit právo a domoci se spravedlnosti pro tyto osoby klade projekt důraz na medializaci případů za předpokladu souhlasu poškozené osoby. Prostřednictvím zveřejňování kauz chceme informovat veřejnost o skutečných, konkrétních případech diskriminace osob, která je založena zejména na jejich příslušnosti k romské menšině. Současně tím chceme vést českou společnost k citlivosti, netoleranci a odmítání jakýchkoliv projevů porušování lidských a občanských práv. Provoz linky je součástí projektu Medializace a prosazování lidských práv, jenž je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Finančního mechanismu EHP a Norského finančního mechanismu prostřednictvím Nadace rozvoje občanské společnosti.

Více ...
Vložil: Romčátka dne 13.11.2009| Bez komentářů | Přidej komentář | Poslat mailem
 Identita romských dětí v DDJak žít s jinakostí?
aneb pole neorané, posuďte sami...

Romské děti v dětském domově A nyní prostřednictvím rozhovoru s vychovatelkou Marií Repkovou, navštívíme Dětský domov v Sazené u Velvar. Paní Repková původně vystudovala státní konzervatoř, obor klavír a toho využívá ve své současné pedagogické praxi. Se zdejšími dětmi založila hudební soubor, ve kterém se hrají a zpívají také romské písničky. Ale nejprve něco o její práci obecně. Alžběta Janíčková se Marie Repkové zeptala, zda se u dětí v Dětském domově eviduje také jejich národnost. "Uvádí se. Každé dítě má svou evidenci, má tam svou minulost nebo posudky z diagnostického úřadu. Je to taková tajná karta, kde je vždy uvedeno, k jaké skupině patří." "Pozorujete třeba, že romské děti přicházejí do dětských domovů z jiných důvodů než ostatní děti?" "Ty důvody bývají tak nějak promísené. Jednoduše, nemoc rodičů, ta se může projevit jak u romských rodičů, tak u rodičů bílých, že to takhle nazvu nebo to, že někdo ztratí možnost mít byt s příslušenstvím, které tam patří, třeba WC, koupelna." "I to může být důvodem, že se dítě dostane do dětského domova?" "Na přechodnou dobu i to se může stát, ale pochopitelně jsou tam ty důvody hlubší. Sociální pracovníci, prostřednictvím školy nebo někoho, se dozví o problému a ta otázka se řeší." "Proč si myslíte, že je vídáno poměrně dost Romů v dětských domovech? Je to podle vás předsudek?" "Zrovna náš domov, bych řekla, nemá nadpoloviční většinu. Pokud to dítě někdo nechce, to může být člověk jak bílé rasy, tak to může být Čech, Slovák, kdokoliv." "Nebo ho může chtít, ale nesplňuje, jak jsme si řekli, podle sociálních pracovnic nebo podle zákonů nějaká pravidla?" "My opravdu děti vůbec nerozlišujeme, abychom s nimi měli třeba hodiny romštiny nebo se jim věnovali v tomto ohledu nějak specielně... ano, jsou u nás romské pohádky... ale ve své podstatě ani z vlastní zkušenosti nedokážeme těm dětem nějak pomoct. Nikdo z nás jazyk ani moc tu kulturu neovládá. Přece jenom jsme léta vyrůstali v tom, že je to nějaká taková spodina, co si budeme povídat, je to tady tak, nebo bylo to třeba dlouhou dobu tak. A zásadně ty děti byly stavěny na úroveň zvláštní školy, přitom tam stačilo velmi málo, aby jim člověk mohl pomoci se dostat trošinku jinam. Sama bych chtěla se s nimi lépe seznámit, i s tím jazykem. Momentálně tam mám dva chlapce, kteří byli dlouhou dobu doma, takže jsou tou atmosférou načichlí, jsou toho plní. Ty jejich dvojhlasy, to už oni dokázali docela dobře cítit. Mám s sebou i nahrávku a bylo by možné to použít jako takovou ukázku. Chtěla bych to rozšířit na více dětí." zdroj: http://romove.radio.cz/cz/clanek/18955#8

Více ...
Vložil: Romčátka dne 18.12.2008| Bez komentářů | Přidej komentář | Poslat mailem
 Článek Ludvíka Vaculíka v LNJak žít s jinakostí?

V červenci 2007 vyšel v Lidových novinách fejeton Ludvíka Vaculíka, který byl velmi otevřeně rasistický. Jeho znění naleznete zde.

Rozpoutal vášnivou diskuzi na internetu, některé reakce byly uveřejněny i v tištěném listu. Skupina rodičů romských dětí zvažovala i podání trestního oznámení podle § 198 hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení, případně dle § 198a, podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. Rozsáhlejší příspěvky některých z nás naleznete tady, stojí za přečtení.

O několik dní později otiskly LN také moudrý článek od pana Holomka (zde), který je o to cennější, že pan Holomek je sám Rom.

Mailem jsem dostala několik reakcí v tom smyslu, že jsem zase nějaká pseudohumanistka, co si na Romech dělá jméno. Stručnou odpověď dávám v plném znění sem, aby odůvodnila, proč tento příspěvek vůbec vznikl:

Mým cílem nebylo omlouvat neslušné či protizákonné chování kohokoliv. I mně štvou Romové, kteří se chovají amorálně, ale - a to byl smysl celé mé snahy - to nejsou všichni Romové, dokonce ani ne většina Romů! K tomu, že jsem zareagovala veřejně, mám však osobní důvod. Jsem pěstounskou maminkou dvou krásných, chytrých, šikovných, romských dětí. Pan Vaculík a jim podobní se svými hloupými výlevy nepřímo podílí na tom, že moje děti třeba někdo za pár let na ulici zmlátí, nebo nenajdou práci, nebo si před nimi lidé budou schovávat kabelky - jen proto, že mají kůži tmavší než ostatní. Jsou to přece cikáni a cikáni kradou, vždyť to píšou všude, vidíte to každou chvíli i v televizi, ne? Dokážete si představit, jaké to pro mně jako jejich mámu je, číst v celostátním deníku takové žvásty?

Více ...
Vložil: Romčátka dne 8.4.2008| Bez komentářů | Přidej komentář | Poslat mailem
[<<Předchozích 10] Články 1116 z 16 
Technická podpora: na této adrese. (C) 1999-2011 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.