Již před Boučkovou vydala zajímavou knihu Dagmar Zezulová, dnes primářka ve Svitavách, matka a pěstounka. V rozhovoru pro rádio Proglas vzpomíná, jak knížka Domov je místo, odkud tě nevyhodí (2006) vznikala: „Začala jsem psát pod dojmem internetového příspěvku jedné žadatelky o adopci, který se mi zdál velmi naivní. Uvědomila jsem si, že se stejnou naivitou jsme vstupovali do náhradní rodinné péče i my a nepochybně mnoho dalších manželů… Začínala jsem psát v době, kdy jsme prožívali řadu složitých situací, které jsme si dříve neuměli představit ani ve snu.“ Ukazuje-li Rok kohouta temnou stránku soužití, Domov spíše tu světlou – a nebýt nedostupnosti této knihy, bylo by možné právě ji doporučit i jako „kuchařku“ pro potenciální pěstouny či rodiče.
Výchova cizích dětí se v mnoha aspektech natolik liší, že vzpomínka na vlastní dětství nestačí. Informací je málo, nejsou žádná data, příprava k náhradnímu rodičovství na úřadech je úmorná (ve smyslu výběru), přitom směšná (nenaučí vás nic). Zjevně přitom nestačí jen chápat a milovat, vydržet, být tolerantní, důsledný – ctnosti, pro něž se lze rozhodnout. Tato výchova je náročná především na dovednosti, jež má před prvním osvojením jen zlomek rodičů.
V zemi, kde tolik dětí žije v materiálním nasycení a hlubokém citovém nedostatku v kojeneckých ústavech a dětských domovech, je každé osvojení či pěstounství k nezaplacení. Ale adopce nepoučená a naivní může skončit katastrofou, která hrubě poznamená adoptivní rodiče, jejich biologické děti a v prvé řadě osudem stíhané děti osvojené. Nebylo by mnoha z nich nakonec lépe v ústavu?
Tomáš se uprostřed zatápění v kamnech zarazí, jako bych nechápal, co mi celý den vysvětloval: „Ne, tohle si opravdu nemyslím. Přes všechny pochyby, přes všechno trápení, přes fakt, že šance na „normální“, nekriminální život je u mnoha dětí poměrně malá, jsem přesvědčený, že skoro všechno je lepší než kojeňák.“
(Jména rodičů i dětí, včetně mnohých identifikačních detailů, byla v zájmu ochrany dětí pozměněna.)
***
Nikdy by nás nenapadlo, že bychom vychovávali přijaté děti jinak než Miriam, která se nám narodila doma. To by nám tehdy přišlo nespravedlivý, diskriminační, nebezpečný. Lidské mládě, pokud nemá v prvním roce života dostatek podnětů, bezpečí, láskyplné péče, se nevyvine zdravě. Tuhle trhlinu lze částečně přemostit, ale nikdy nejde úplně zasypat.
Pěstouni zkoušejí v posledních letech novou strategii: snaží se posilovat romskou identitu dětí vychovávaných v bílých rodinách. Věří, že děti pak „neutečou“ za špatnou romskou partou.
Adopce je „velké dílo“. Ale adopce nepoučená a naivní může skončit katastrofou, která poznamená adoptivní rodiče, jejich biologické děti a v prvé řadě osudem stíhané děti osvojené
PETR KAMBERSKÝ
-konec- |
