Následující příspěvek vznikl v rámci aktivit dětského multikulturního časopisu Romano voďori
Jsem stejná jako vy
Přerov, 21.12.2009 10:31, (Romano voďori)
 Je mi patnáct let a jsem Romka. Přede mnou je poslední školní rok s lidmi, které mám ráda. Chystám se na střední obchodní školu. Moji rodiče pochází ze Slovenska. Takže jsem tak trošku Slovenka - tak jako skoro každý Rom.
Nechci psát o svém původu, ale o tom, jak žiji dnes. Ještě před dvěma roky jsem nevěděla, jaké to je chodit ven s romskými kamarády… Už odmala, kdy jsem mohla začít chodit ven, jsem chodila jen s neromskými dětmi, protože jsem vůbec nevěděla, že jsou i děti jiné. V první třídě se mnou ven chodily cigánky, ale byly úplně stejné jako já. Až v páté třídě se to začalo nějak měnit. Začala jsem si uvědomovat, že si s nimi rozumím. Ještě pořád mezi námi ale nebyl žádný opravdu velký kamarádský vztah. Vždycky jsem je brala jako kamarádky ze školy. Od sedmé třídy se to už konečně změnilo. Začaly jsme spolu chodit ven… Pak otevřeli úžasnou diskotéku! Chodila jsem tam pravidelně každou sobotu a strašně jsem si to tam oblíbila.
Holky mě naučily hooodně věcí. Od té chvíle pak nebyl den, kdy bych se s nimi neviděla. Staly se z nás opravdu velké kamarádky. Nejen ony se mnou, ale také s mými neromskými kamarádkami, kterých bylo opravdu dost.
Měla jsem chvíle, kdy jsem potřebovala jenom je, protože s nimi jsem si rozuměla úplně nejvíc. Konečně jsem měla pocit, že jsem zapadla a že jsem našla svoje lidi - i když moje ostatní kamarádky jsem taky strašně zbožňovala. Byly jsme opravdu velká banda lidí a nikomu to nevadilo. Prostě jsme se měly rády, takové jaké jsme byly, zvykly jsme si na sebe…
Možná mě vždycky braly jinak… možná kvůli tomu, že jsem měla víc kamarádek „gádžinek“ něž jich. Odsuzovali mě za to. Říkali, že si na cigánku jenom hraju.
Vadilo mi to, ale co jsem s tím měla dělat? Nechápaly, že já nemůžu za to, že nebydlím tam, kde ony, a že s nimi nejsem od rána do večera. Také jim vadilo, že mám taky jiné kamarády. I přes to všechno říkám: Jsem stejná jako vy, i když jiná. A vždycky vás budu mít ráda.
Míša Horváthová, redaktorka ze ZŠ B.N. Přerov
Romano voďori | 
