Kokosové děti „Rodiče mi nerozumí“ je standardní pocit adolescenta, jímž se vymezuje vůči primární rodině. „Kokosové děti“ – na povrchu černé, uvnitř pobělošštěné – jej cítí obzvlášť silně („Nechápou mne, nemají mne rádi, protože jsem černej“). A často z něj vyvozují dramatické závěry: útěky, odmítnutí celé rodiny, krádeže a „pomsty“. Jenže... co když „bílí“ rodiče svým „černým“ dětem opravdu příliš nerozumějí? Bolestný rozchod osvojených dětí s novou rodinou – v pubertě nepříjemně častý – přivedl v posledních letech „progresisty“ mezi romisty, rodiči a pěstouny k poměrně novému přístupu: věří v posilování romské identity i u dětí vychovávaných v bílých rodinách. Existuje totiž široce sdílený příběh: s malými to šlo, ale pak přišla puberta a oni utekli za svou smečkou… Není však zřejmé, do jaké míry je tento scénář specifický pro osvojené děti. Učitelky a vychovatelky v Chánově popisují úplně stejný příběh, opakující se rok co rok: hodné a zlaté romské děti se v pubertě změní způsobem, na který současná škola ani jiné instituce nedokážou reagovat. Lákání party, nových věcí i sexu je takové, že oficiální motivace (jedničky, pochvaly, hry, aspirace na další vzdělávání) nemají v tomhle souboji šanci. Již zmíněná psycholožka a romistka Martina Vančáková rozjela před pár lety projekt Naše romské dítě, které chce posilovat romskou identitu osvojených dětí. Pořádají setkání pěstounů a rodičů, hrají romskou muziku a vyprávějí romské pohádky, Romské muzeum v Brně připravuje pro sdružení víkendové programy. „V létě, když je pěkně, natáhneme plachtu a se staršíma dětma se touláme po kraji. Oheň, brambory, deky a hvězdy. Aby alespoň trochu ochutnaly vůni kočování,“ směje se táta Tomáš. „Nevím, do jaké míry je to správné. Hlavně nás to baví.“ Snaha ukázat dětem jejich „dobré“ romství má dva motivy: jeden idealistický, romantický (to jsi ty, milujeme tě právě proto, že jsi tmavý a jiný), druhý ryze praktický (aby dítě v pubertě neuteklo se „špatnou“ romskou partou).
Možná si jen nerozumíme Jinakost nespočívá jen v odlišných odstínech vlasů či pleti. Jinakost je mnohem hlubší. Deprivované děti myslí a vnímají svět jinak. A jejich rodiče či pěstouni jejich jazyku a myšlení jen málokdy dokážou porozumět. Nabízí se připomenutí teorie „jazykových kódů“, se kterou přišel v roce 1971 sociolog a lingvista Bernard Basil Bernstein. Nová – intelektuální či křesťanská – rodina mluví často rozvitým jazykovým kódem, připraveným k abstraktnímu myšlení a uvažování o budoucnu. Pokud jím dítě není schopno myslet a mluvit, musí se rodiče či pěstouni umět přepnout do jeho jednoduchého myšlení. Žádné levity, žádné „když se nebudeš učit, budeš málo vydělávat“… Deprivované dítě potřebuje mnohem jednodušší způsob řeči. Často je nutné říct „Nesmíš!“ namísto složité konstrukce „Jednou by tě to mrzelo“. „Davídek nějak nechápe čas. Aby teď nedostal vynadáno, zalže, i když ví, že nejpozději do deseti minut se lež provalí a pak dostane třeba pořádně na zadek, protože ten malér už bude velikej. Ale tohle on nedokáže pochopit. Ví, že za lhaní a podvádění je mnohem větší trest než za jakékoli „normální“ přestupky (když něco zničí, ztratí, nakonec i když něco ukradne). Přesto si nemůže pomoct. Zalže, aby TEĎ neměl průšvih,“ vysvětluje Klára. Deprivované děti mají problém se svým já, málokdy tudíž nesou „mravní řád v sobě“, a velmi často rozumějí jen okamžitým hrozbám a okamžitým ziskům. Vše ostatní jsou „kecy“, které není třeba brát příliš vážně. Romské děti si ovšem neosvojují jen idealističtí intelektuálové či křesťanské rodiny, ale jen málokdy si vezme romské dítě do adopce rodina „podobného způsobu života a myšlení“. Znalci, kteří v oboru působí desítky let, říkají, že existuje JEDEN případ adopce romského dítěte romskou rodinou. Puma v domě aneb Jak na to? „Těžký je ten začátek, než si uvědomíš, jak se lidský bytosti lišej. Já si dřív myslela, že když jsem na děti hodná, stačí jim dát pastelky a vony si budou vybarvovat. A ne že je rozlámou a pokusej se jima vypíchnout kočičce oko,“ vypráví Klára. „Jasně že znám pár lidí, co lžou a kradou, něco sem přece jen zažila, ale tak nějak jsem si myslela, že na ně asi byli rodiče zlí... než si na tohle zvykneš, tak chvíli valíš bulvy.“ Dítě, které nemá jasné vlastní hranice, které nemá žádný „zákon“ v sobě, potřebuje neskonale striktnější hranice vnější. Potřebuje vidět okamžité důsledky negativního jednání (ukradneš – trest přijde hned) a povede-li se mu něco, že odměna stojí za to. „Miriam měla vážné potíže s cizími věcmi,“ vypráví Tomáš. „Ale podařilo se nám, aby pocítila, jak strašně se jí to nevyplatí na všech frontách: ve škole, ve městě, na kroužcích… Rok vydržela – a má krásný nový mobil, lepší než většina spolužaček… Zní to tak jednoduše… ale jsou za tím stovky hodin jednání, vyjednávání, přesvědčování, výslechů, kontrol, obrovská investice hněvu i policejních praktik, přesná koordinace mezi školou, náma a všema zúčastněnejma.“ Brilantně tento problém popsala romistka Petra Vrtbovská v časopise Respekt v článku zvaném „Co si počne kočka s pumou?“: „O čem by tedy měla přemýšlet neromská rodina, která uvažuje o přijetí romského dítěte? Určitě o tom, že bude žít s dítětem, které pochází z jiného kmene. Malá puma bude možná potřebovat, aby se kočky občas chovaly jako opravdové šelmy a daly jí pevně najevo, že ji zvládnou…“ Když Tereza Boučková zhmotnila svou zkušenost s výchovou romských chlapečků ve filmu Smradi, všichni ji chválili. Aktivisté za „službu dobré věci“, ti druzí za realistický, nepatetický popis potíží a trablů. Když o pár let později zveřejnila v rozhovoru pro časopis Marianne své frustrující zkušenosti s výchovou těch samých kluků v období po 16. roce, strhla se mela. A bouři vyvolala i její loňská autobiografická kniha Rok kohouta. Popisuje závěrečnou fázi rozchodu rodiny s adoptovanými kluky, hlubokou frustraci člověka, který dělá vše, co může, podle svého nejlepšího svědomí a znalosti, a výsledek je přesto tristní.
-pokračování-
|